Když mi manžel přivedl domů svého syna: Příběh o hledání místa v cizí rodině

„Tohle je Matěj. Bude s námi nějakou dobu bydlet.“

Stála jsem ve dveřích kuchyně, v ruce ještě držela mokrou utěrku a dívala se na Petra, jak drží za ruku malého kluka s batůžkem na zádech. Všechno ve mně ztuhlo. Ne proto, že bych Matěje neznala – věděla jsem, že Petr má syna z předchozího vztahu, ale nikdy mě nenapadlo, že se jednoho dne objeví u nás doma. A už vůbec ne bez varování.

„Ahoj,“ pípl Matěj a schoval se za Petrovu nohu.

„Ahoj,“ odpověděla jsem tiše a snažila se usmát. V hlavě mi vířily otázky: Proč? Na jak dlouho? Co se stalo s jeho matkou? Ale Petr jen pokrčil rameny a řekl: „Je to složité. Povím ti to večer.“

Ten večer byl dlouhý. Matěj seděl u stolu, mlčky jedl polévku a já se snažila chovat normálně. Petr byl nervózní, pořád odbíhal do ložnice telefonovat. Když konečně Matěj usnul v pokoji pro hosty, sedla jsem si naproti Petrovi a čekala na vysvětlení.

„Jeho máma musela do nemocnice. Nemá nikoho jiného. Prosila mě, abych se o něj postaral,“ řekl Petr tiše.

„A co my? Co já?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Petr se na mě podíval s unavenýma očima. „Já vím, že je to těžké. Ale je to můj syn.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Vždycky jsme s Petrem plánovali vlastní dítě, ale nikdy jsme o tom nemluvili vážně. Teď tu byl Matěj – cizí dítě, které potřebovalo pomoc. A já měla být ta dospělá.

První týdny byly peklo. Matěj byl tichý, uzavřený, často plakal v noci. Já jsem nevěděla, jak s ním mluvit. Petr byl pořád v práci nebo na telefonu s bývalou ženou. Najednou jsem byla doma sama s dítětem, které mě nechtělo a já jeho vlastně taky ne.

Jedno odpoledne jsem slyšela z pokoje pro hosty tiché vzlyky. Opatrně jsem otevřela dveře a viděla Matěje schouleného pod dekou.

„Chceš si popovídat?“ zeptala jsem se nejistě.

Matěj jen zavrtěl hlavou.

Sedla jsem si k němu na postel. „Já vím, že je to těžké. I pro mě je to nové.“

Chvíli bylo ticho. Pak zašeptal: „Chci za mámou.“

V tu chvíli mi došlo, že jsme na tom oba podobně – oba jsme přišli o svůj domov, oba jsme ztracení v cizím světě.

Začala jsem se snažit víc. Každý den jsem mu připravovala svačinu do školy, ptala se ho na jeho oblíbené pohádky, hrála si s ním pexeso. Ale pořád jsem měla pocit, že dělám všechno špatně. Petr mi vyčítal, že nejsem dost trpělivá, Matěj mě ignoroval nebo se schovával v pokoji.

Jednou večer jsme se s Petrem pohádali tak hlasitě, že Matěj přišel do kuchyně s pláčem.

„Nechci, abyste se hádali kvůli mně!“ křičel.

V tu chvíli mi došlo, jak moc mu ubližujeme. Přestala jsem myslet na sebe a začala myslet na něj.

Začali jsme chodit ven – na hřiště, do lesa, krmit kachny u rybníka. Pomalu se mezi námi tvořilo pouto. Jednou mi dokonce nakreslil obrázek – byli jsme na něm všichni tři a pod tím bylo napsáno: Moje nová rodina.

Ale nebylo to jednoduché. Lidé v našem malém městě si šeptali – „To je ta nová žena od Petra? A ten kluk je čí?“ Ve škole se Matěje ptali, proč bydlí s tátou a jeho paní. Já sama jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním domě.

Jednoho dne mi volala Matějova matka z nemocnice. „Děkuju vám, že jste se o něj postarala,“ řekla mi do telefonu slabým hlasem.

„Dělám, co můžu,“ odpověděla jsem upřímně.

Když se po dvou měsících mohla vrátit domů, Matěj odjel zpátky k ní. Najednou bylo doma ticho – až příliš velké ticho. Chyběl mi jeho smích i jeho ranní trucování u snídaně.

Petr mě objal a řekl: „Jsem na tebe pyšný.“

Ale já věděla, že už nikdy nebudu stejná jako dřív. Naučila jsem se přijímat věci takové, jaké jsou – i když nejsou podle mých představ.

Někdy večer přemýšlím: Dokázala bych být opravdovou mámou cizímu dítěti? A co vlastně znamená rodina? Možná je to právě ta odvaha přijmout někoho nového do svého života…

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné milovat dítě, které není vaše?