Dopis, který nikdy neodešel: Tajemství mé matky

„Proč jsi mi nikdy neřekla, že mě máš ráda?“ vyhrkla jsem v duchu, když jsem stála nad rakví své matky v přeplněné smuteční síni v Plzni. Všichni kolem mě plakali, objímali se, ale já cítila jen prázdno. Maminka byla vždycky záhadná. Nikdy mě neobejmula, nikdy mi neřekla, že je na mě pyšná. Když jsem byla malá, záviděla jsem spolužačkám jejich maminky – ty, které se smály, pekly s nimi bábovky a hladily je po vlasech. Moje maminka byla jiná. Vždycky vážná, vždycky odtažitá, jako by mezi námi stála neviditelná zeď.

Vzpomínám si na jednu scénu z dětství. Bylo mi osm a přinesla jsem domů jedničku z diktátu. „To je tvoje povinnost,“ řekla stroze a dál věšela prádlo na balkoně našeho paneláku. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že na pochvalu od ní čekám marně. S věkem jsem si zvykla. Říkala jsem si: „Takhle to prostě je. Je to jiné pokolení. Tvrdá jako skála.“ Ale někde uvnitř mě to pořád bolelo.

Po její smrti jsem musela vyklidit její byt. Bylo to zvláštní – procházet jejími věcmi, dotýkat se jejích šatů, které voněly levandulí, a přemýšlet, jestli ji vůbec znám. V jednom starém šuplíku jsem našla krabičku s dopisy. Většina byla od příbuzných z Moravy, ale jeden byl jiný – adresovaný mně, nikdy neodeslaný.

Ruce se mi třásly, když jsem ho otevírala. „Milá Jitko,“ stálo na začátku. „Nevím, jestli ti to někdy dokážu říct do očí, ale chci, abys věděla, že tě mám ráda. Vždycky jsem tě měla ráda, jen jsem to neuměla ukázat. Moje máma mě nikdy neobjala a já jsem se to nenaučila. Bojím se, že ti ubližuji tím, jaká jsem. Každý den si přeju být lepší mámou, ale někdy mám pocit, že už je pozdě…“

Slzy mi stékaly po tváři a písmo se rozmazávalo. Najednou mi došlo, že celý život trpěla stejně jako já – jen potichu a sama. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy seděla u okna a dívala se ven do tmy. Myslela jsem si, že je jen unavená z práce v nemocnici, ale teď mi došlo, že ji něco tížilo mnohem víc.

Když jsem ten dopis četla znovu a znovu, začala jsem chápat i jiné věci. Proč nikdy nemluvila o svém dětství v Brně. Proč se vyhýbala rodinným oslavám a proč se vždycky tvářila tak smutně na Vánoce. Jednou jsem se jí ptala: „Mami, proč jsi pořád tak smutná?“ Odpověděla jen: „To nic není.“ A já už se nikdy nezeptala znovu.

Začala jsem pátrat v rodinných albech a ptát se tety Aleny na mámino dětství. Dozvěděla jsem se, že babička byla přísná a otec odešel, když byly holky malé. Maminka prý často plakala v noci do polštáře, ale ráno byla zase tvrdá a neústupná. Nikdy si nedovolila slabost.

Sama mám dceru Klárku a najednou jsem se začala bát, jestli jí taky nedávám málo lásky. Jednou večer ke mně přišla: „Mami, proč jsi dneska smutná?“ Objala jsem ji a rozplakala se. „Jen tak,“ řekla jsem jí popravdě. „Ale mám tě moc ráda.“

Začala jsem chodit k psycholožce a snažila se pochopit nejen mámu, ale i sebe samu. Zjistila jsem, jak těžké je prolomit staré vzorce chování a jak hluboko v nás sedí rodinné bolesti. S bratrem Petrem jsme si o mámě dlouho povídali – on ji viděl jinak než já. „Byla tvrdá,“ řekl mi jednou u piva v hospodě U Štěpána. „Ale myslím, že nás měla ráda po svém.“

Jednou večer jsem seděla u stolu s dopisem před sebou a přemýšlela: Co bych jí řekla, kdyby tu teď byla? Možná bych jí poděkovala za všechno to ticho i za tu bolest – protože mě naučila být silná. Ale taky bych jí řekla, že láska není slabost.

Dnes už chápu, že každý máme své démony a někdy prostě neumíme říct to nejdůležitější nahlas. Ale možná právě proto bychom to měli zkusit – dokud je čas.

Napadá mě: Kolik z nás žije s nevyslovenými slovy? Kolik z nás čeká na pochvalu nebo objetí, které nikdy nepřijde? Co kdybychom dnes někomu řekli to, co jsme dlouho skrývali?