„Umístil svého otce do domova důchodců, vrátil se pro dědictví, ale zjistil, že jeho jméno chybí v závěti“
Marek byl vždy praktický muž. Věřil v efektivitu a rozhodování, která mu přinesou dlouhodobý prospěch. Když jeho otec Jan začal vykazovat známky demence, Marek rychle rozhodl, že domov důchodců je pro něj nejlepší místo. „Je to pro jeho dobro,“ říkal si, „a usnadní mi to život.“
Šárka, Markova mladší sestra, byla rozhodnutím zdrcená. Vždy byla blíže svému otci a nemohla snést myšlenku, že by byl sám v domově důchodců. „Marku, měli bychom se o tátu postarat sami,“ prosila. „Teď nás potřebuje víc než kdy jindy.“
Ale Marek byl neoblomný. „Šárko, oba máme své vlastní životy. Nemůžeme být svázáni tátovým stavem. Domov důchodců se o něj dobře postará.“
Neochotně Šárka souhlasila, ale každý den navštěvovala svého otce, nosila mu domácí jídla a trávila hodiny povídáním o starých časech. Marek na druhou stranu navštěvoval zřídka. Byl příliš zaneprázdněn svou prací a vlastní rodinou.
Roky plynuly a Janův stav se zhoršoval. Šárka byla stále stálou přítomností v jeho životě, zatímco Marek zůstával vzdálený. Jednoho dne Jan pokojně zemřel ve spánku. Šárka byla zdrcená, ale našla útěchu v tom, že byla s ním až do konce.
Když přišel čas čtení Janovy závěti, Marek byl přesvědčený, že zdědí značnou část otcova majetku. Koneckonců byl nejstarší syn a vždy byl ten, kdo dělal těžká rozhodnutí.
Rodina se sešla v kanceláři právníka a závěť byla přečtena nahlas. K překvapení všech Jan všechno odkázal Šárce. Markovo jméno nebylo nikde zmíněno.
Marek byl rozzuřený. „To je omyl!“ křičel. „Já jsem byl ten, kdo se postaral o to, aby byl táta v bezpečí!“
Právník klidně vysvětlil, že Jan měl své přání jasně vyjádřené. Viděl, kolik Šárka pro něj obětovala a chtěl zajistit, aby byla za to postarána.
Marek vyběhl z kanceláře cítící se zrazený a rozzlobený. Nemohl pochopit, proč ho otec vynechal ze závěti. Vždy věřil, že dělá správnou věc tím, že umístil Jana do domova důchodců.
Když jel domů, nemohl se zbavit pocitu lítosti. Uvědomil si, že přišel o vzácné chvíle s otcem, chvíle, které Šárka cenila. Byl tak zaměřený na praktičnost a efektivitu, že zapomněl na to nejdůležitější – rodinu.
Na konci zůstal Marek jen se svými lítostmi. Ztratil otce a jakoukoli šanci na usmíření. Šárka na druhou stranu našla útěchu v tom, že udělala vše, co mohla pro jejich otce.
Dědictví pro ni nebylo důležité; důležité byly chvíle strávené s Janem a vzpomínky, které spolu vytvořili.