Zrada mezi nejbližšími: Příběh o odpuštění, které bolí

„Terezo, prosím tě, poslouchej mě aspoň na chvíli!“ Klářin hlas se mi zarýval do uší jako ledové jehly. Stála přede mnou v kuchyni mého bytu na Vinohradech, ruce sepjaté, oči plné slz. Já jsem jen mlčky zírala na prázdný hrnek na stole a v hlavě mi hučelo. Bylo to přesně před pěti lety, kdy jsem ji načapala s Lukášem – mým snoubencem, mužem, kterého jsem milovala a se kterým jsem plánovala budoucnost.

Ten den se mi vryl do paměti jako noční můra. Vracela jsem se domů dřív z práce, protože jsem chtěla Lukáše překvapit večeří k jeho narozeninám. Místo toho jsem našla jeho boty i Klářiny lodičky v předsíni. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem otevřela dveře do ložnice. Jejich provinilé pohledy a ticho, které následovalo, mě pronásledují dodnes.

„Terezo, je mi to líto…“ šeptala tehdy Klára, ale já jsem ji nechtěla slyšet. Vyhodila jsem ji i Lukáše z bytu a několik týdnů jsem jen přežívala. Máma mi nosila polévky, táta mě vozil do práce, ale já byla jako tělo bez duše. Všichni říkali, že čas vše zahojí, ale já jsem tomu nevěřila.

Trvalo mi dva roky, než jsem se znovu dokázala zamilovat. Petr byl jiný – klidný, spolehlivý, nikdy mi nelhal. Když mě požádal o ruku na Sněžce při východu slunce, poprvé po dlouhé době jsem cítila opravdové štěstí. Začali jsme plánovat svatbu a já si myslela, že minulost už mě nemůže dohnat.

A pak přišla Klára. Po letech mlčení mi napsala dlouhý e-mail plný omluv a prosila mě o setkání. Nejdřív jsem to ignorovala, ale pak mě přemluvila moje sestra Jana: „Teri, každý dělá chyby. Třeba ti to pomůže uzavřít tu kapitolu.“

Setkaly jsme se v kavárně na Letné. Klára byla nervózní, hubenější než dřív a pořád si hrála s prstýnkem na ruce. „Vím, že nemám právo tě o nic žádat,“ začala tiše, „ale chtěla bych být u tvé svatby. Jako tvoje svědkyně.“

Málem jsem upustila hrnek s kávou. „To nemyslíš vážně,“ vydechla jsem.

„Vím, že jsem ti ublížila víc než kdokoliv jiný,“ pokračovala Klára a v očích se jí leskly slzy. „Ale od té doby se snažím být lepším člověkem. Chci ti to nějak vynahradit.“

Doma jsem o tom řekla Petrovi. Mlčel dlouho, pak jen řekl: „Je to tvoje rozhodnutí.“ Máma byla nadšená: „To je krásné gesto! Odpusť jí, Terezko.“ Táta jen zamručel: „Já bych jí nevěřil.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Jsem opravdu tak tvrdá? Nebo je odpuštění slabost? Každý měl názor – kolegyně v práci tvrdily, že bych jí měla dát šanci; kamarádka Simona naopak zuřila: „Tohle se neodpouští!“

Noci byly nejhorší. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty společné chvíle s Klárou – jak jsme spolu jezdily na vodu, smály se u vína na kolejích, svěřovaly si první lásky i zklamání. A pak ten jeden okamžik, který všechno zničil.

Jednou večer mi zavolala Jana: „Teri, já vím, že to bolí. Ale možná právě tímhle krokem uzavřeš minulost a půjdeš dál.“

Rozhodla jsem se sejít s Klárou ještě jednou. Seděly jsme spolu v parku pod kaštany a já jí řekla všechno – jak moc mě to bolelo, jak dlouho jsem jí nenáviděla i jak moc mi chyběla. Klára plakala a slibovala, že už nikdy neudělá nic podobného.

Ale když přišlo na rozhodnutí ohledně svědkyně, cítila jsem v sobě odpor. „Kláro,“ řekla jsem tiše, „odpustit ti můžu. Ale nemůžu ti dát zpátky místo ve svém životě, které jsi měla dřív.“

Klára kývla a odešla. Od té doby jsme si občas napsaly zprávu – nic víc.

Na svatbě stála vedle mě Jana jako svědkyně a já věděla, že je to tak správně. Když jsme s Petrem tančili první tanec, ucítila jsem klid – poprvé po letech.

Ale někdy večer přemýšlím: Udělala bych to dnes jinak? Je možné opravdu odpustit zradu od těch nejbližších? Co byste udělali vy na mém místě?