Zrada mezi nejbližšími: Jak mi jedno setkání v supermarketu změnilo život

„Martino, prosím tě, kde jsi byla tak dlouho? Večeře je studená!“ Pavel stál ve dveřích kuchyně, ruce v bok, a jeho hlas zněl podrážděněji než obvykle. V ruce jsem ještě svírala igelitku z Tesca, ve které se mísily vůně čerstvého chleba a mého oblíbeného sýra. Ale v hlavě mi hučelo a srdce mi bušilo tak silně, že jsem sotva slyšela vlastní myšlenky.

Ještě před hodinou jsem byla obyčejná žena, která si šla nakoupit na víkend. Ale všechno se změnilo v okamžiku, kdy jsem mezi regály u mléčných výrobků zahlédla Pavla. Stál tam, smál se a držel za ruku Janu – moji nejlepší kamarádku od základky. Nejprve jsem si myslela, že se mi to jen zdá. Ale pak jsem slyšela jejich smích, viděla jejich pohledy a to, jak se k sobě tisknou. Zůstala jsem stát jako přimražená. V tu chvíli se mi zhroutil svět.

„Martino? Slyšíš mě vůbec?“ Pavelův hlas mě vytrhl ze vzpomínek. Položila jsem tašku na stůl a snažila se ovládnout třesoucí se ruce. „Promiň, byla fronta,“ zalhala jsem tiše a vyhnula se jeho pohledu. V hlavě mi vířily otázky: Jak dlouho to trvá? Proč právě Jana? Co jsem udělala špatně?

Dny plynuly a já hrála divadlo. Každý večer jsem seděla naproti Pavlovi u stolu, dívala se mu do očí a snažila se najít stopy lži. On byl klidný, dokonce milejší než obvykle. Občas mi přinesl květiny nebo navrhl společný výlet na Šumavu. Ale já už mu nevěřila ani slovo.

Jednoho večera mi Jana napsala zprávu: „Marti, můžeme se sejít? Potřebuju tě vidět.“ Srdce mi poskočilo – možná mi chce všechno vysvětlit. Sešly jsme se v malé kavárně na Letné, kde jsme kdysi plánovaly společné dovolené a smály se nad trapnými historkami z dětství.

Jana přišla pozdě a vypadala nervózně. „Marti… já…“ začala a sklopila oči. „Chtěla jsem ti to říct dřív, ale bála jsem se. Pavel… my spolu něco máme.“ Její hlas byl tichý, skoro neslyšitelný. V tu chvíli jsem měla chuť ji uhodit, ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na ni s prázdným výrazem.

„Jak jsi mohla?“ zašeptala jsem. „Byly jsme jako sestry.“

Jana začala plakat. „Já vím, je to neomluvitelné. Ale zamilovala jsem se do něj… Neplánovali jsme to.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nikdy nebudu stejná. Ztratila jsem nejen manžela, ale i nejlepší kamarádku. Odešla jsem z kavárny bez rozloučení a doma jsem Pavlovi řekla pravdu: „Vím o tobě a Janě.“

Pavel zbledl. „Martino, prosím…“

„Nechci slyšet žádné výmluvy,“ přerušila jsem ho. „Chci, abys odešel.“

Následující týdny byly peklo. Máma mi volala každý den a ptala se, co se děje. Snažila jsem se před ní hrát silnou, ale večer co večer jsem brečela do polštáře. V práci si kolegyně šeptaly za mými zády – v malém městě se tajemství dlouho neudrží.

Jednou večer přišla máma nečekaně na návštěvu. Sedla si ke mně do kuchyně a pohladila mě po vlasech jako malou holku. „Martinko, život někdy bolí víc, než si zasloužíme. Ale ty jsi silná holka. Najdeš v sobě sílu začít znovu.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po parku a pomalu si zvykala na samotu. Jednou jsem potkala sousedku paní Novotnou, která mi nabídla kávu a koláč. Povídaly jsme si o všem možném – o počasí, o dětech, o tom, jak je těžké někomu věřit.

Jednoho dne mi Jana poslala dopis: „Odpusť mi, prosím. Vím, že jsem ti ublížila nejvíc ze všech.“ Dopis jsem schovala do šuplíku a nikdy neodpověděla.

Pavel mi několikrát volal a prosil o druhou šanci. Ale já už věděla, že některé rány se nikdy nezahojí.

Dnes už je to rok od té chvíle v supermarketu. Pořád to bolí, ale naučila jsem se žít sama se sebou. Občas si říkám: Je možné ještě někomu věřit? Nebo je zrada součástí života každého z nás?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada – nebo je lepší začít znovu úplně od začátku?