„Změnila jsem zámky, abych udržela tchyni mimo náš domov“

Když mi bylo dvacet, vdala jsem se za Alexandra a opustila své malé město v Čechách. Přestěhovali jsme se do skromného domu na předměstí Prahy. Dům byl starý a potřeboval hodně oprav, ale byli jsme mladí a plní snů. Mysleli jsme si, že ho postupně opravíme. Avšak finanční problémy nás brzy tvrdě zasáhly. Alexander přišel o práci a já pracovala na částečný úvazek v místní restauraci. Sotva jsme měli dost peněz na pokrytí základních potřeb, natož na renovaci domu.

Přes naše problémy jsme byli spolu šťastní. Tedy až do chvíle, kdy Alexanderova matka, Kamila, začala častěji navštěvovat náš domov. Zpočátku byly její návštěvy občasné a snesitelné. Ale brzy začala přicházet neohlášeně a kritizovat vše od stavu našeho domu až po způsob, jakým vařím večeři. Dělala jízlivé poznámky o tom, jak se o jejího syna nestarám dobře a jak je náš dům ostudou.

Kamilina neustálá přítomnost se stala neúnosnou. Používala náhradní klíč, který jsme jí dali pro nouzové situace. Přicházela jsem z práce domů a nacházela ji, jak přestavuje nábytek nebo vyhazuje věci, které považovala za zbytečné. Cítila jsem to jako narušení soukromí, ale Alexander to tak neviděl. Myslel si, že jeho matka se jen snaží pomoci.

Jednoho večera, po obzvlášť stresujícím dni v práci, jsem přišla domů a našla Kamilu v naší kuchyni, jak vaří večeři. Podívala se na mě s opovržením a řekla: „Měla bys být vděčná, že jsem tady, abych ti pomohla. Tento dům je v hrozném stavu.“ Už jsem to nemohla vydržet. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domě.

Rozhodla jsem se o tom promluvit s Alexandrem. „Musíme nastavit nějaké hranice s tvojí matkou,“ řekla jsem. „Nemůže sem pořád chodit neohlášeně a přebírat kontrolu nad našimi životy.“

Alexander si povzdechl. „Ona se jen snaží pomoci, Hano. Víš, jaká je.“

„Pomoci? Dělá to ještě horší! Cítím se, jako bych nemohla dýchat ve vlastním domě,“ odpověděla jsem s hlasem třesoucím se frustrací.

Alexander to ale nechápal. Byl příliš zvyklý na matčinu panovačnou povahu, aby viděl, jak mě to ovlivňuje. Takže jsem vzala věci do vlastních rukou. Druhý den, zatímco Alexander hledal práci, zavolala jsem zámečníka a nechala vyměnit zámky.

Když se Alexander ten večer vrátil domů, byl rozzuřený. „Jak jsi to mohla udělat bez toho, abys to se mnou probrala?“ křičel.

„Mluvila jsem s tebou! Jen jsi neposlouchal,“ odpověděla jsem.

Naše hádka eskalovala a poprvé v našem manželství jsme spali v oddělených pokojích. Následující ráno Kamila přišla jako obvykle, jen aby zjistila, že její klíč už nefunguje. Bušila na dveře a požadovala, aby byla vpuštěna dovnitř. Alexander ji pustil dovnitř a ona okamžitě začala mě kárat za to, že jsem ji zamkla venku.

„Tohle je taky dům mého syna! Nemáš právo mě držet venku!“ křičela.

Alexander tam stál, rozpolcený mezi svou matkou a mnou. „Hano, musíš se omluvit,“ řekl tiše.

„Omluvit? Za to, že chci trochu soukromí ve vlastním domě?“ Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším.

Napětí mezi námi se stalo nesnesitelným. S Alexandrem jsme se začali hádat častěji a Kamilina přítomnost to jen zhoršovala. Nakonec naše manželství nevydrželo ten tlak. O několik měsíců později jsme se rozešli.

Vrátila jsem se do svého malého města v Čechách s pocitem porážky a zlomeného srdce. Dům, který měl být naším vysněným domovem, se stal bojištěm a mé manželství se rozpadlo pod tíhou rodinných zásahů a finančního stresu.