„Život s Babičkou mého Manžela je Noční Můra“

Když jsem si vzala Jana, nikdy jsem si nepředstavovala, že náš první společný domov bude s jeho babičkou, Marií. Zpočátku to vypadalo jako praktické řešení. Marie stárla a potřebovala pomoc v domácnosti, a my jsme šetřili na vlastní bydlení. Ale to, co začalo jako dočasné uspořádání, se rychle změnilo v noční můru.

Dům Marie je reliktem z jiné éry. Každý kus nábytku, každá drobnost a každý rámeček na obrázky jako by byly zamrzlé v čase. Tapety se odlupují, koberce jsou prošoupané a celý prostor lehce voní po naftalínu. Ale Marie to miluje přesně tak, jak to je, a zakazuje komukoliv cokoliv měnit.

„Nedotýkej se toho!“ vyštěkla by pokaždé, když jsem se pokusila něco uklidit nebo přemístit. „To tam je od roku 1952!“

Rychle jsem zjistila, že dům Marie je spíše muzeum než domov. Všechno muselo zůstat přesně tam, kde bylo, bez ohledu na to, jak nepraktické nebo nepohodlné to bylo. Nejhorší byla kuchyně. Spotřebiče byly starobylé a polovina z nich nefungovala správně. Ale Marie nechtěla slyšet o jejich výměně.

„Ten sporák uvařil víc jídel, než si dokážeš představit,“ říkala hrdě. „Má charakter.“

Charakter nebo ne, bylo nemožné na něm uvařit slušné jídlo. A ani mi nezačínejte o lednici. Byla tak stará, že sotva udržela něco chladného a vydávala neustálý, zlověstný bzučivý zvuk, který mě v noci budil.

Ale nejhorší byla neustálá přítomnost pocitu, že jsem sledována. Marie měla neuvěřitelnou schopnost objevit se odnikud právě ve chvíli, kdy jsem se chystala udělat něco, co neschvalovala. Jednou jsem se pokusila přestavět nábytek v obývacím pokoji, aby bylo pohodlnější sledovat televizi. Sotva jsem pohnula gaučem, když se Marie objevila ve dveřích s planoucíma očima.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptala se.

„Jen jsem si myslela, že by bylo hezké mít pohodlnější uspořádání sezení,“ řekla jsem tiše.

„Ten gauč je na tom místě padesát let,“ řekla. „Zůstane tam.“

Dala jsem gauč zpět a stáhla se do našeho malého pokoje s pocitem porážky. Bylo to stejné pokaždé, když jsem se pokusila udělat nějaké změny nebo vylepšení. Dům Marie byl její doménou a já byla jen nevítaným hostem.

Jan se snažil zprostředkovat, ale byl chycen uprostřed. Miloval svou babičku a nechtěl ji rozrušit, ale také viděl, jak jsem se stávala nešťastnou. Měli jsme nespočet hádek o tom, ale nic se nikdy nezměnilo.

„Jen vydrž,“ říkal. „Brzy budeme mít vlastní místo.“

Ale brzy jako by nikdy nepřišlo. Měsíce se změnily v roky a já měla pocit, že přicházím o rozum. Neustálé napětí, pocit uvěznění v časové smyčce a nedostatek jakéhokoliv osobního prostoru si na mně vybíraly svou daň.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že už toho mám dost. Sbalila jsem si tašku a nechala Janovi vzkaz, že už to dál nemohu snášet. Potřebovala jsem svůj vlastní prostor, svůj vlastní život. Milovala jsem ho, ale nemohla jsem takhle dál žít.

Přestěhovala jsem se k přítelkyni a začala hledat práci, abych se mohla uživit sama. Bylo to těžké, ale také osvobozující. Poprvé po letech jsem měla pocit, že mohu znovu dýchat.

S Janem jsme stále spolu, ale náš vztah je napjatý. Často mě navštěvuje, ale stále žije s Marií. Mluvíme o tom, že bychom si jednou našli společné bydlení, ale nejsem si jistá, jestli ten den někdy přijde.

Život s Marií mě naučil hodně o hranicích a sebeúctě. Také mě naučil, že někdy láska nestačí k překonání určitých překážek. Někdy musíte dát sebe na první místo a udělat těžká rozhodnutí.