Za dokonalostí: Příběh o tom, co muži opravdu hledají

„Tohle už není normální, Tomáši! Pořád jen hledáš chyby!“ křičela na mě Petra v naší malé kuchyni, kde se vůně kávy mísila s napětím, které by se dalo krájet. Stál jsem opřený o linku a v ruce svíral hrnek, který mi připadal těžší než obvykle. „Já jen… prostě chci, aby to mezi námi bylo perfektní,“ zamumlal jsem a vyhýbal se jejímu pohledu.

Petra se zhluboka nadechla a pak už jen tiše dodala: „Možná by sis měl ujasnit, co vlastně chceš.“ Práskla dveřmi a já zůstal stát sám, obklopený tichem a vlastními myšlenkami. Bylo mi třicet pět a měl jsem za sebou už tři vážné vztahy. Vždycky to skončilo stejně – nejdřív zamilovanost, pak drobné neshody, které jsem přehlížel, až se z nich staly propasti. A já? Místo abych stavěl mosty, hledal jsem další chyby.

Moje máma mi vždycky říkala: „Tomášku, hlavně si najdi hodnou holku.“ Ale co to vlastně znamená? Hodná? Krásná? Chytrá? Vtipná? Vždycky jsem měl pocit, že musím najít ženu, která bude všechno najednou. Možná za to mohl táta – věčně nespokojený, kritický ke všemu a všem. Pamatuju si, jak jednou mámě řekl: „Proč nemůžeš být víc jako Jana od sousedů? Ta má vždycky uklizeno.“ Máma tehdy mlčela a já si v tu chvíli slíbil, že nikdy nebudu jako on. Jenže čím víc jsem se snažil nebýt jako táta, tím víc jsem mu byl podobný.

Po rozchodu s Petrou jsem se ponořil do práce. Jako projektový manažer v IT firmě jsem byl zvyklý na jasná pravidla a kontrolu. Jenže vztahy nejsou projekt. Nedají se rozplánovat do tabulek ani optimalizovat podle Ganttu. Přesto jsem se snažil – seznamky, speed datingy, rady od kamarádů. „Hele, Tomáši,“ smál se jednou Honza u piva v hospodě U Jelena, „ty chceš holku, co bude modelka, kuchařka i filozofka v jednom! Taková neexistuje.“

Ale já věřil, že někde je. A tak jsem dál hledal. S každou novou ženou jsem měl pocit, že je to možná ona – dokud mě něco nezarazilo. Jedna byla moc tichá, druhá moc hlučná. Jedna neuměla vařit, druhá byla příliš ambiciózní. Vždycky jsem našel něco, co mi vadilo. A když už jsem si myslel, že jsem našel tu pravou – Lenku – zjistil jsem po půl roce, že mě její smích začíná rozčilovat.

Jednoho večera jsem seděl sám doma a díval se na staré fotky. Na jedné z nich jsme byli s Petrou na výletě v Českém ráji. Smála se a objímala mě kolem krku. Vzpomněl jsem si na ten den – bylo vedro, ztratili jsme se v lese a pohádali se kvůli tomu, že neumím číst mapu. Tehdy mi to přišlo jako konec světa. Dnes bych dal cokoliv za to, abych mohl být zase s ní v tom lese.

Začal jsem chodit k terapeutce – paní Novotné. „Tomáši,“ řekla mi jednou klidně, „co kdybyste místo hledání dokonalosti zkusil přijmout nedokonalost? Možná právě tam najdete to, co hledáte.“ Nechápal jsem to. Jak bych mohl být šťastný s někým, kdo není perfektní?

Jednoho dne mi zavolala máma. „Tomášku, přijď na nedělní oběd. Bude tam i tvoje sestra s rodinou.“ Nechtělo se mi – věděl jsem, že mě budou zase zpovídat ohledně vztahů. Ale šel jsem.

U stolu seděla celá rodina – sestra Eva s manželem Pavlem a dvěma dětmi. Pavel byl typický pohodář – nikdy nic neřešil do hloubky. Eva byla jeho pravý opak – všechno muselo být podle ní. Přesto jim to nějak fungovalo. Když se Pavel rozlil polévku na košili a Eva protočila oči, místo hádky se oba rozesmáli.

Po obědě jsme seděli s mámou na balkoně. „Víš,“ začala opatrně, „já taky nebyla nikdy dokonalá manželka. Ale tvůj táta mě miloval takovou, jaká jsem byla – i když to neuměl vždycky říct.“

V tu chvíli mi došlo, že celý život utíkám před vlastními chybami tím, že je hledám u druhých. Možná je dokonalost jen strach z toho být opravdu blízko někomu jinému – strach ukázat svoje slabosti.

Začal jsem si psát s Markétou – kolegyní z práce. Nikdy jsem ji nebral vážně – byla trochu roztržitá a často zapomínala na schůzky. Ale měla v sobě něco opravdového. Jednou jsme spolu zůstali po práci déle a ona mi vyprávěla o svém rozvodu.

„Víš,“ řekla tiše, „můj bývalý chtěl pořád něco víc. Nikdy jsem nebyla dost dobrá.“

Podíval jsem se na ni a poprvé v životě mě napadlo: A co když je právě tahle nedokonalost tím nejkrásnějším na člověku?

Začali jsme spolu trávit víc času – žádné velké plány ani očekávání. Jen obyčejné chvíle – procházky po Letné, kafe v malých kavárnách na Žižkově, smích nad hloupými vtipy.

Jednou večer jsme seděli u ní doma a dívali se na film. Markéta usnula opřená o moje rameno a já si uvědomil, že už nehledám chyby. Prostě jen… jsem.

Možná dokonalost neexistuje. Možná je to jen past, do které sami sebe chytáme ze strachu před skutečnou blízkostí.

Co myslíte vy? Je možné milovat někoho i s jeho chybami? Nebo pořád hledáme ideál, který nikdy nenajdeme?