Vdaná za mamánka: Můj manžel chce, aby náš domov byl jako u jeho mámy, a já to nemohu snést

Když jsem poprvé potkala Tomáše, byl ztělesněním silného a mlčenlivého typu. Jeho sebejistota mě přitahovala a jeho nezávislost byla jednou z věcí, které jsem nejvíce obdivovala. Alespoň tak se mi zdálo. Teprve po svatbě a přestěhování do společného domova jsem si uvědomila, že Tomáš má stránku, kterou jsem dříve neviděla. Stránku, která byla nadměrně připoutána k způsobu, jakým dělala věci jeho maminka.

Na začátku to byly drobnosti. Tomáš dělal poznámky o tom, jak jeho maminka dělala nejlepší lasagne a navrhoval, abychom použili její recept místo toho, abychom zkoušeli něco nového. To mi nevadilo; zdálo se mi to roztomilé, že si váží vaření své maminky. Ale pak situace eskalovala. Začal porovnávat vše, co jsem dělala, s tím, jak by to udělala jeho maminka, od způsobu skládání oblečení po značku kávy, kterou jsme kupovali.

Netrvalo dlouho, než maminka Tomáše, Jana, začala hrát v našem životě významnější roli. Volala každý den, někdy i několikrát, aby zkontrolovala, jak se máme. A tím „my“ mám na mysli svého syna. Když jsem zvedla telefon, rychle požádala o rozhovor s Tomášem, sotva uznávajíc svou přítomnost. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domově.

Vliv Jany se neomezoval jen na telefonáty. Začala přicházet bez ohlášení, přinášejíc s sebou tašky nákupů, aby „zásobila naši spíž správným způsobem“ nebo nové závěsy, protože ty, které jsme měli, se jí nelíbily. Každá návštěva mě přiměla cítit se více jako host ve vlastním domově a méně jako paní domu.

Tomáš, z jeho strany, neviděl nic špatného na zapojení své matky. Pokaždé, když jsem se pokusila vyjádřit svou frustraci, odmítl ji, říkaje, že přeháním nebo že bych měla být vděčná za pomoc své matky. Bylo to, jako by nemohl vidět, jak dusivá byla pro mě její přítomnost.

Naše hádky se stávaly častějšími a intenzivnějšími. Cítila jsem, že soutěžím s Janou o Tomášovu pozornost, a byla to bitva, kterou jsem prohrávala. Vrchol nastal, když Tomáš navrhl, že bychom se měli přestěhovat k jeho mamince „abychom ušetřili peníze“. Bylo tehdy jasné, že jeho loajalita patří jí, a ne našemu manželství.

Uvědomila jsem si, že bez ohledu na to, jak moc jsem Tomáše milovala, nemohla jsem strávit život na druhém místě po jeho mamince. Bylo to bolestivé rozhodnutí, ale věděla jsem, že je správné pro mě. Zabalila jsem své věci a odešla, nechávajíc za sebou muže, který se nemohl odtrhnout od zástěry své maminky.

Nakonec jsem se naučila těžkou lekci o lásce a nezávislosti. Myslela jsem, že se vdávám za partnera, ale místo toho jsem se ocitla v manželství se třemi lidmi, a já byla ta nadbytečná. To je situace, kterou nikomu nepřeji a ve které doufám, že se už nikdy nenajdu.