Utíkám do práce před vlastním manželem: Příběh ženy, která hledá útočiště v kanceláři

„Zase jdeš pozdě! To už je potřetí tento týden, Petro!“ Martinův hlas mě zasáhl hned ve dveřích, ještě jsem si ani nestihla sundat kabát. V ruce mi zvonil mobil – šéfová mi psala, že zítra musím přijít dřív. V tu chvíli jsem si přála, abych mohla zůstat v kanceláři navždy.

„Měla jsem poradu,“ odpověděla jsem tiše a snažila se projít kolem něj do kuchyně. Martin stál v chodbě jako zátaras a jeho oči byly plné výčitek. „Poradu? Každý den máš poradu? Nebo tam máš někoho jiného?“ Jeho slova mě bodla jako nůž. Už několik měsíců se naše rozhovory točí jen kolem toho, kde jsem byla, proč jsem nebyla doma dřív, proč nemáme uklizeno, proč je dcera Anička pořád u babičky.

Kdybych mohla, zůstala bych v práci přes noc. Tam mám klid. Tam se na mě nikdo nedívá s podezřením, nikdo mi nevyčítá, že jsem unavená nebo že nemám chuť na sex. V práci jsem prostě Petra – účetní, která zvládne uzávěrku i kafíčko s kolegyněmi. Doma jsem jen manželka, která nikdy není dost dobrá.

„Mami, můžu dneska spát u babičky?“ ozvala se Anička z obýváku. V očích měla strach, jako by čekala další hádku. „Jasně, zlatíčko,“ pohladila jsem ji po vlasech a cítila výčitky svědomí. Vím, že utíkám nejen před Martinem, ale i před vlastní dcerou. Ale už nemám sílu být ta silná máma, kterou potřebuje.

Martin za mnou přišel do kuchyně. „Víš vůbec, jak to tady vypadá? Lednička je prázdná, Anička pořád někde lítá a ty… ty jsi pořád pryč!“ Jeho hlas stoupal a já cítila, jak se mi svírá žaludek. „Proč mi nikdy nepomůžeš? Proč musí být všechno na mně?“ vyhrkla jsem a sama sebe překvapila tím výbuchem.

„Já? Já chodím do práce stejně jako ty! Ale aspoň se pak starám o dům!“ křičel Martin a bouchl pěstí do stolu. V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme spolu začínali – byli jsme šťastní, smáli jsme se maličkostem a plánovali budoucnost. Kde se to všechno pokazilo?

V práci si toho všimla i kolegyně Jana. „Petro, jsi v pohodě? Jsi poslední dobou nějaká bledá.“ Usmála jsem se na ni a zalhala: „Jen hodně práce.“ Ale pravda byla jiná – bála jsem se vracet domů. Každý den jsem hledala záminky, proč zůstat déle: uzávěrka, inventura, školení… Cokoliv bylo lepší než dusno doma.

Jednou večer jsem zůstala v kanceláři až do devíti. Venku už byla tma a já seděla u počítače s hlavou v dlaních. Najednou mi zazvonil telefon – Martin. Nezvedla jsem to. Za chvíli přišla SMS: „Kde jsi? Anička brečí.“ Srdce mi bušilo až v krku. Co když se jí něco stalo? Rychle jsem sbalila věci a běžela domů.

Doma mě čekala scéna jako z hororu. Martin seděl na gauči s lahví piva v ruce a Anička plakala v pokoji. „Tohle už nejde! Nechci tě tady!“ křičel na mě Martin a já měla pocit, že se propadám do země. „Tak fajn! Možná by bylo lepší, kdybych opravdu odešla!“ vykřikla jsem a poprvé v životě to myslela vážně.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co bude dál. Mám odejít? Kam půjdu? Co Anička? Ráno jsem sbalila pár věcí a odvezla dceru k mojí mamce do Strašnic. „Petruško, co se děje?“ ptala se máma starostlivě. „Já už nemůžu…“ rozbrečela jsem se jí na rameni.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Jana mě vzala stranou: „Petro, jestli potřebuješ pomoc… nebo si jen popovídat…“ Přikývla jsem a poprvé někomu řekla pravdu. O tom, jak utíkám před vlastním manželem do práce, jak se bojím chodit domů, jak mám pocit, že selhávám jako matka i žena.

Po týdnu mlčení mi Martin napsal: „Promluvme si.“ Sešli jsme se v kavárně na I.P. Pavlova. Seděli jsme naproti sobě jako cizí lidé. „Chci to spravit,“ řekl tiše. „Ale nevím jak.“ Já taky nevěděla.

Doma jsme začali chodit na rodinnou terapii. Bylo to těžké – otevřít staré rány, přiznat si chyby i slabosti. Ale poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že možná existuje naděje.

Teď sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na Aničku, jak si hraje s babičkou na zahradě. Přemýšlím: Je lepší utíkat před problémy nebo jim čelit? A kolik sil ještě mám bojovat za naši rodinu?

Možná nejsem jediná žena v Česku, která utíká do práce před vlastním domovem… Co byste udělali vy na mém místě?