Svobodný život: Proč se muži bojí svatby?

„Martine, kdy už si konečně někoho najdeš? Všichni tvoji kamarádi už mají děti!“ slyším mámin hlas, sotva vejdu do bytu. Její oči mě propalují a já cítím, jak se mi stahuje žaludek. Je mi osmatřicet, mám vlastní byt na Žižkově, stabilní práci v IT firmě a žiju sám. A přesto mám pocit, že pro ni nejsem dost.

„Mami, prosím tě, nech to být. Mám práci, bydlím sám, nejsem žádný povaleč,“ odpovídám podrážděně. Ale vím, že to nestačí. V jejích očích je muž bez rodiny pořád jen napůl dospělý.

Otec sedí u stolu a mlčky míchá čaj. „Víš, Martine,“ začne tiše, „já jsem ve tvém věku měl už dvě děti. To byla jiná doba.“

„Tati, dneska je všechno jinak,“ bráním se. Ale vím, že mě to bolí víc, než bych si chtěl přiznat.

Cestou domů v tramvaji přemýšlím nad tím, proč jsem vlastně pořád sám. Není to tak, že bych nikdy nikoho neměl. Byla tu Petra z vysoké – krásná, chytrá, ale chtěla všechno hned: svatbu, děti, hypotéku na dům v Hostivaři. Já jsem tehdy nebyl připravený. Pak přišla Jana – ta zase chtěla cestovat a žít naplno. Jenže já měl rád svůj klid a rutinu. A tak to šlo dál. Vždycky se něco pokazilo. Nebo jsem to pokazil já?

Jednou večer sedím u piva s kamarádem Tomášem. „Hele, Martine,“ říká po třetím pivu, „ty jsi fakt spokojený? Nebo se jen bojíš?“

Zamyslím se. „Já nevím. Možná obojí. Mám rád svůj klid. Ale někdy mám pocit, že mi něco utíká.“

Tomáš se zasměje: „Víš co? Já ti závidím ten tvůj svobodný život. Doma mám dvě děti, žena mě honí po nákupech a já bych si občas rád sedl k počítači jako ty.“

Jenže já vím své. Když přijdu večer domů do tichého bytu, někdy mě přepadne prázdnota. Nikdo na mě nečeká. Nikdo mi neřekne: „Jak ses měl?“ Jen ticho a blikající světlo monitoru.

Jednou mi volá sestra Lenka: „Martine, přijď na nedělní oběd. Kluci tě chtějí vidět.“ Její dva synové mě mají rádi – jsem pro ně ten cool strejda s novým mobilem a historkami z práce.

U stolu je veselo, děti křičí, Lenka s manželem se hádají o tom, kdo půjde s odpadky. Dívám se na ně a najednou cítím závist. Možná bych to taky chtěl – tu každodenní rutinu, chaos i lásku.

Po obědě jdeme s Lenkou na balkon. „Proč jsi pořád sám?“ ptá se tiše.

„Nevím,“ přiznávám poprvé nahlas. „Možná se bojím zklamání. Nebo že nebudu dost dobrý.“

Lenka mě obejme: „Nikdo není dokonalý. Ale být sám je těžší.“

Večer doma otevřu seznamku a chvíli si prohlížím profily žen: Jana 35 let – hledá vážný vztah; Eva 37 let – chce rodinu; Pavla 33 let – ráda cestuje… Všichni něco chtějí. A já? Co vlastně chci já?

Párkrát si píšu s Evou. Je milá, má ráda filmy i procházky po Praze. Po týdnu mě pozve na kávu do kavárny na Letné.

Sedíme naproti sobě a povídáme si o všem možném. Eva je otevřená: „Víš, už nemám čas na hry. Chci rodinu, děti…“

Cítím tlak v hrudi. „Já nevím, jestli jsem na to připravený,“ přiznávám.

Eva se usměje smutně: „To říká většina mužů v mém věku.“

Cestou domů přemýšlím: Proč je to tak těžké? Proč mám pocit, že musím být dokonalý partner, než si někoho pustím k tělu?

Další týdny plynou ve znamení práce a samoty. Občas jdu s kamarády na pivo, občas navštívím rodiče nebo sestru. Ale většinou jsem doma sám.

Jednoho dne mi volá máma: „Martine, táta měl infarkt.“ Svět se zastaví.

V nemocnici sedím u jeho postele a držím ho za ruku. Je slabý, ale usmívá se: „Víš, Martine… život uteče rychleji, než myslíš. Nečekej pořád na něco lepšího.“

Doma sedím u okna a dívám se na noční Prahu. Najednou cítím strach – co když jednou zůstanu úplně sám? Co když už je pozdě?

Začnu chodit na terapii. Psycholožka mi říká: „Martine, nejste jediný muž v Česku, který má strach ze závazku. Ale možná je čas zjistit proč.“

Postupně odkrývám své obavy – strach ze selhání, z odmítnutí, z toho, že nebudu dost dobrý manžel ani otec.

Jednoho dne potkám v parku Hanku – venčí psa a usmívá se na mě. Dáme se do řeči o psech i o životě. Je jiná než ostatní – netlačí na pilu, nesoudí mě.

Začínáme spolu trávit víc času – procházky po Vltavě, kino na Andělu, společné vaření ve dvou malých kuchyních.

Jednou večer jí řeknu: „Mám strach ze závazků.“

Hanka se usměje: „Já taky. Ale třeba to zvládneme spolu.“

Možná není důležité být dokonalý partner nebo mít všechno naplánované. Možná stačí jen nebát se začít.

Někdy si říkám: Co kdybych byl odvážnější už dřív? Kolik lidí kolem nás žije ve strachu z toho udělat první krok? Má cenu čekat na ideální chvíli – nebo ji musíme sami vytvořit?