„Svázáni pouty: Manželův boj s rodinnými vazbami jeho ženy“

Když jsem poprvé potkal Evu, byla vším, co jsem kdy chtěl v partnerce. Byla inteligentní, laskavá a měla úsměv, který dokázal rozjasnit i tu nejtemnější místnost. Potkali jsme se na večírku společného přítele v Praze a od té chvíle jsem byl okouzlen. Náš vztah rychle rozkvetl a do roka jsme byli zasnoubeni. Myslel jsem si, že o ní vím všechno, ale jedna část jejího života zůstala skrytá až do chvíle, kdy jsme si řekli své ano.

Evina matka, paní Nováková, byla impozantní žena. Vychovala Evu sama poté, co její manžel zemřel, když byla Eva ještě dítě. Jejich pouto bylo silné a já to obdivoval. Brzy jsem si však uvědomil, že jejich vztah není jen blízký; byl ovládající.

Nejprve to byly drobnosti. Eva se radila se svou matkou o každém rozhodnutí, od barvy naší obývací stěny až po to, co bychom měli mít k večeři. Považoval jsem to za normální chování mezi matkou a dcerou. Ale jak čas plynul, vliv paní Novákové se stal všudypřítomným.

Jednoho večera, když jsme si sedli k večeři, Eva oznámila, že její matka u nás zůstane týden. Nevadilo mi to; koneckonců návštěvy rodiny jsou součástí života. Ale týden se změnil na dva a pak na tři. Paní Nováková měla názor na všechno—jak bychom měli uspořádat nábytek, jak bychom měli trávit víkendy, dokonce i jak bychom měli plánovat naši budoucnost s dětmi.

Snažil jsem se s Evou o tom mluvit, ale ona mé obavy odmítla. „Jen se snaží pomoci,“ říkala. Ale necítil jsem to jako pomoc; cítil jsem to jako zásah.

Zlom nastal, když jsme s Evou plánovali naši první výroční cestu. Rozhodli jsme se pro klidný únik do hor, šanci znovu se spojit a užít si společnost bez rozptýlení. Ale paní Nováková měla jiné plány. Trvala na tom, abychom navštívili její oblíbené plážové letovisko a dokonce nám výlet sama zarezervovala.

Byl jsem rozzuřený. To mělo být naše rozhodnutí. Když jsem o tom Evu konfrontoval, byla rozpolcená. „Nechci ji rozčílit,“ řekla tiše.

Tehdy jsem si uvědomil hloubku problému. Eva nebyla jen ovlivněna svou matkou; byla jí ovládána. A bez ohledu na to, jak moc jsem ji miloval, nemohl jsem soutěžit s pouty, která ji svazovala s paní Novákovou.

Naše manželství se začalo rozpadat. Neustálá přítomnost paní Novákové v našich životech vytvořila mezi námi propast, kterou jsme nemohli zacelit. Cítil jsem se jako cizinec ve vlastním domě, host ve vlastním manželství.

Nakonec láska nestačila k překonání vlivu paní Novákové na Evu. Rozešli jsme se přátelsky, ale s těžkým srdcem. Eva se vrátila do náruče své matky a já pokračoval dál s poučením, že někdy láska znamená nechat jít.