Slepá láska v paneláku: Jak jsem nechtěla slyšet mámu

„Zuzano, prosím tě, podívej se na něj pořádně! Copak nevidíš, že mu jde jen o to, kde by mohl bydlet?“ Mámin hlas mi rezonoval v hlavě ještě dlouho poté, co jsem za sebou zabouchla dveře jejího bytu v paneláku na Jižním Městě. Stála jsem na chodbě, třásly se mi ruce a v očích mě pálily slzy. Proč mi prostě nemůže věřit? Proč si myslí, že když jsem nikdy nebyla ta nejhezčí holka ve třídě, musím být automaticky zoufalá a hloupá?

Poprvé jsem Martina potkala v kavárně U Tří lvů. Seděl u okna, četl si noviny a vypadal tak klidně a sebejistě. Všiml si mě, když jsem si rozlila kávu na sukni. Usmál se a nabídl mi papírový kapesník. „To se stává i těm nejlepším,“ řekl tehdy a já se poprvé po dlouhé době opravdu zasmála. Od té chvíle jsme spolu začali trávit víc času. On byl vtipný, pozorný a vždycky věděl, co říct. Když mi poprvé řekl, že mě má rád, měla jsem pocit, že se mi splnil sen.

Máma ale byla jiného názoru. „Zuzko, já ti přeju štěstí, ale ten Martin… On je moc milý, až moc. A proč se pořád ptá na tvůj byt? Proč chce vědět, jestli je psaný jen na tebe?“ Její otázky mě rozčilovaly. „Mami! To je normální! Chce vědět, jak žiju! Není to žádný zlatokop!“ křičela jsem na ni jednou v kuchyni, až sousedka z vedlejšího bytu bouchla do zdi.

Martin mě přesvědčil, abychom spolu začali bydlet. „Proč platit dva nájmy?“ říkal. „Stejně jsme pořád spolu.“ Byt po babičce byl můj jediný opravdový majetek. Máma mi ho přepsala krátce po maturitě s tím, že aspoň něco v životě budu mít jisté. Když jsem Martinovi podala klíče, cítila jsem zvláštní směs radosti a strachu. Ale on byl tak šťastný! Přinesl mi růže a slíbil, že mě nikdy neopustí.

První týdny byly krásné. Večer jsme spolu vařili večeře, dívali se na filmy a smáli se hloupým vtipům. Jenže pak se něco změnilo. Martin začal chodit domů později a později. Často byl podrážděný a vymlouval se na práci. Jednou jsem našla v jeho bundě účtenku z baru na druhém konci Prahy – sám mi přitom tvrdil, že je na služební cestě v Brně.

Začala jsem být podezřívavá. Máma měla pravdu? Nechtěla jsem tomu věřit. Když jsem se ho zeptala přímo, rozčílil se: „Co si o mně myslíš? Že tě podvádím? Nebo že chci tvůj byt? To bych ti nikdy neudělal!“ Jeho slova bolela, ale zároveň mě uklidnila – aspoň na chvíli.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla Martina s nějakou ženou v našem obýváku. Smáli se spolu a ona měla na sobě můj župan. Zůstala jsem stát ve dveřích jako opařená. „To není tak, jak to vypadá,“ začal Martin okamžitě vysvětlovat. Ale já už věděla své.

Vyhodila jsem ho ještě ten večer. Brečela jsem celou noc a volala mámě. Ta přijela hned ráno s koblihami a objala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na tisíc kousků.

„Já ti to říkala,“ šeptala mi do vlasů. „Ale musela sis to prožít sama.“

Následující týdny byly těžké. Byt byl najednou prázdný a tichý. Každý kout mi připomínal Martina – jeho smích, jeho vůni i jeho lži. Máma mě nutila chodit ven mezi lidi: „Nesmíš se v tom utopit! Život jde dál.“

Začala jsem chodit na procházky do Hostivařského lesa a pomalu se učila být zase sama sebou. Jednou jsem potkala souseda Petra, který mi nabídl pomoc s opravou kapajícího kohoutku. Povídali jsme si dlouho do noci o všem možném – o práci, o životě i o tom, jak těžké je někomu znovu věřit.

Dnes už vím, že máma měla pravdu – ale taky vím, že některé chyby si člověk musí prožít sám. Možná nejsem ta nejhezčí holka v Praze, ale mám svůj byt, svou hrdost a mámu, která mě nikdy neopustí.

Stojím u okna svého panelákového bytu a dívám se na světla města. Přemýšlím: Kolik z nás musí nejdřív spadnout na dno, aby pochopili pravdu? A proč je někdy tak těžké naslouchat těm, kteří nás mají nejradši?