Skok do neznáma: Láska přes internet, svatba a nečekané loučení

„Lucie, tohle nemůžeš myslet vážně! Vdávat se za někoho, koho jsi nikdy neviděla? Co když je to podvodník?“ křičela na mě máma přes kuchyňský stůl, zatímco jsem v ruce svírala mobil s Tomášovou zprávou: „Už mám lístek na vlak do Prahy. Nemůžu se dočkat, až tě poprvé obejmu.“ Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že tohle rozhodnutí změní všechno. Ale co když je máma opravdu tentokrát vedle? Co když mám pravdu já a láska přes internet je skutečná?

Tomáše jsem poznala v době, kdy jsem byla nejvíc sama. Po rozvodu s Petrem jsem zůstala v našem malém bytě na Žižkově jen s kočkou a nekonečným tichem. Práce v knihovně mě už dávno nenaplňovala a kamarádky měly své rodiny. Jednou večer jsem si stáhla seznamovací aplikaci. Profil Tomáše mě zaujal – měl rád stejné knihy, chodil na procházky po Vyšehradě a psal neuvěřitelně vtipné zprávy. Začali jsme si psát každý den, nejdřív o banalitách, pak o snech, strachu i o tom, jaké to je být sám.

Po třech měsících jsme spolu trávili celé večery na videohovorech. Smáli jsme se, hádali o politice, plánovali společné výlety. Když mi jednou v noci napsal: „Vezmeš si mě?“, smála jsem se přes slzy. „Ano,“ odepsala jsem. Bylo to šílené, ale cítila jsem, že tohle je moje šance na nový začátek.

Přípravy na svatbu byly jako z jiného světa. Máma mě přemlouvala, abych si to rozmyslela. Táta mlčel a jen se díval z okna. Bratr Honza mi poslal článek o podvodnících na internetu. Jen moje nejlepší kamarádka Jana mě podporovala: „Hele, když to nevyjde, aspoň budeš mít historku na celý život.“

Den svatby přišel rychleji, než jsem čekala. Stála jsem před radnicí na Staroměstském náměstí v bílých šatech po babičce a čekala na Tomáše. Ruce se mi třásly tak, že jsem málem upustila kytici. Najednou se mezi lidmi objevil – vyšší než jsem čekala, s rozcuchanými vlasy a nervózním úsměvem. „Ahoj Lucie,“ zašeptal a objal mě tak pevně, až mi vyhrkly slzy.

Obřad byl krátký a rozpačitý. Rodiče seděli v první řadě s kamennými tvářemi. Když jsme si řekli „ano“, Tomáš mi stiskl ruku tak silně, že jsem věřila, že to myslí vážně. Po obřadu jsme šli do malé kavárny na Malé Straně. Povídali jsme si, smáli se a poprvé se opravdu dívali jeden druhému do očí.

Ale už první noc přišlo vystřízlivění. Tomáš byl jiný než ten muž z obrazovky – uzavřenější, nejistý, občas podrážděný. Druhý den ráno seděl u okna a kouřil jednu cigaretu za druhou. „Lucie… já nevím, jestli to zvládnu. Je to všechno moc rychlé,“ řekl tiše.

Začali jsme spolu bydlet v mém bytě. Každý den byl boj – hádky o maličkosti, ticho u snídaně, trapné pokusy o blízkost. Máma měla radost: „Já ti to říkala.“ Ale já nechtěla vzdát něco, co jsem tolik chtěla.

Jednou večer přišel Tomáš domů pozdě a opilý. „Promiň… já prostě nevím, jak být manžel,“ zamumlal a zavřel se v koupelně. Seděla jsem na gauči a poprvé si připustila, že možná udělal chybu.

Po dvou měsících jsme si sedli ke stolu. „Lucie, mám tě rád… ale asi jsme si oba něco namlouvali,“ řekl Tomáš a díval se do stolu. Mlčela jsem dlouho. Pak jsem jen přikývla.

Rozvod proběhl rychle a tiše. Máma byla spokojená, táta mě poprvé objal a řekl: „Jsem na tebe pyšný, že jsi to zvládla.“ Jana mě vzala na víno a smála se: „Tak co, už máš dalšího ženicha?“

Teď sedím u okna s kočkou v klíně a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Možná ano – protože odvaha milovat je někdy důležitější než jistota samoty.

Co myslíte vy? Má smysl riskovat kvůli lásce i za cenu bolesti? Nebo je lepší zůstat nohama pevně na zemi?