„Rozhodli jsme se pro jednoduchou svatbu, ale moje tchyně trvala na velkolepé oslavě“

Když jsme se s Jakubem zasnoubili, byli jsme v sedmém nebi. Byli jsme spolu pět let a další krok se zdál přirozený. Naše finanční situace však nebyla zdaleka ideální. Jakub nedávno zdědil malý dům po své babičce a ten potřeboval značné opravy. Oba jsme se shodli, že je praktičtější investovat naše úspory do opravy domu než je utratit za velkolepou svatbu.

„Uděláme si jen jednoduchý obřad na radnici,“ navrhla jsem jednoho večera, když jsme seděli na našem opotřebovaném gauči a popíjeli levné víno. Jakub přikývl na souhlas. „Nejde o svatbu; jde o náš společný život,“ řekl a stiskl mi ruku.

Informovali jsme naše rodiny o našem rozhodnutí. Moji rodiče byli podporující a chápali naše finanční omezení. Jakubova matka, Lenka, však reagovala jinak. „Svatba na radnici? To v žádném případě!“ vykřikla, když jsme jí to oznámili při večeři u ní doma. „Vdáváte se jen jednou a mělo by to být velkolepé!“

Jakub se ji snažil přesvědčit. „Mami, opravdu si to nemůžeme dovolit. Dům potřebuje tolik práce a chceme začít náš společný život správně.“

Lenka však byla neústupná. „Já to zaplatím,“ prohlásila. „Chci, aby můj syn měl svatbu, jakou si zaslouží.“

Přes naše protesty Lenka začala plánovat okázalou svatbu. Zarezervovala luxusní místo, najala špičkového cateringového dodavatele a dokonce zajistila živou kapelu. Kdykoli jsme se snažili vyjádřit naše obavy, odbyla nás. „Nedělejte si starosti s náklady,“ říkala. „Jen si užijte svůj zvláštní den.“

Jak se blížil den svatby, stres na nás začal doléhat. Jednoduchý obřad, který jsme si představovali, se proměnil v plnohodnotnou extravaganci. Cítila jsem se jako host na vlastní svatbě, s Lenkou, která dělala všechna rozhodnutí. Šaty, které pro mě vybrala, byly krásné, ale zdaleka ne takové, jaké jsem si představovala. Seznam hostů se rozrostl o vzdálené příbuzné a přátele Lenky, které ani já ani Jakub neznali.

V den svatby jsem cítila uzel v žaludku. Tohle nebylo to, co jsem chtěla. Když jsem kráčela uličkou, viděla jsem Lenku zářit pýchou, ale Jakub vypadal stejně neklidně jako já. Obřad proběhl bez problémů, ale nemohla jsem setřást pocit zklamání.

Recepce byla rozmazaná směs nucených úsměvů a trapných rozhovorů. S Jakubem jsme sotva měli chvíli pro sebe, protože nás dobře mínění hosté tahali různými směry. Když jsme konečně našli chvíli o samotě, Jakub se na mě podíval smutnýma očima. „Omlouvám se,“ zašeptal. „Tohle není to, co jsme chtěli.“

Přikývla jsem, slzy mi stoupaly do očí. „Vím,“ odpověděla jsem. „Ale teď už je to hotové.“

Po svatbě jsme se vrátili do našeho malého, zchátralého domu. Peníze, které Lenka utratila za svatbu, mohly udělat hodně pro to, aby byl obyvatelný. Místo toho nám zůstala krásná vzpomínka na den, který nám nepřipadal jako náš.

Utekly měsíce a napětí z toho dne přetrvávalo v našem vztahu. Dům zůstal v dezolátním stavu a naše úspory byly vyčerpány. Rozhořčení vůči Lence rostlo a vytvářelo mezi námi a ní propast.

Nakonec naše manželství nevydrželo tlak. Rozešli jsme se o rok později a oba jsme měli pocit, že jsme po cestě ztratili něco cenného.