Rozchod, který mi zachránil život: Příběh Jitky z Brna

„Zase jsi zapomněla koupit mléko? To je tak těžké si něco zapamatovat?“ křičel na mě Petr, když jsem vešla do kuchyně s taškou plnou nákupu. Jeho hlas byl ostrý jako nůž a v očích měl ten známý pohled, který mě vždycky donutil stáhnout se do sebe. Mlčela jsem. Už dávno jsem se přestala bránit, protože jsem věděla, že to stejně nemá smysl. Každý můj pokus o vysvětlení skončil jen další hádkou nebo tichým trestem.

Jmenuji se Jitka a žiju v Brně. Když jsem Petra poznala, byla jsem mladá, naivní a plná snů. On byl charismatický, vtipný a uměl mě rozesmát. Všichni moji kamarádi mi ho záviděli. Jenže časem se jeho vtipy změnily v jízlivé poznámky a jeho šarm v ledovou kontrolu nad každým mým krokem. Nejhorší bylo, že jsem si dlouho nechtěla přiznat, že něco není v pořádku.

Moje máma mi často říkala: „Jitko, láska není o tom, že se bojíš přijít domů.“ Ale já ji neposlouchala. Myslela jsem si, že když budu lepší, když budu víc snaživá, Petr se změní. Jenže on se měnil jen k horšímu. Každý den jsem žila ve strachu, co zase udělám špatně. Přestala jsem se vídat s kamarádkami, protože mu vadilo, že s nimi trávím čas. Přestala jsem chodit na jógu, protože mu vadilo, že utrácím peníze za „blbosti“. Postupně jsem přestala být sama sebou.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a já se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Petr byl podrážděný, protože měl špatný den v práci. „Proč jsi tak tichá? Zase trucuješ?“ vyjel na mě. Sklopila jsem oči a řekla: „Nechci se hádat.“ To ho rozzuřilo ještě víc. Začal mi vyčítat všechno možné – od špatně uvařené večeře po to, že jsem prý nikdy nic nedotáhla do konce.

V tu chvíli mi v hlavě probleskla vzpomínka na dětství, kdy mě táta držel za ruku a říkal: „Nikdy nedovol nikomu, aby tě ponižoval.“ Najednou jsem měla pocit, že už nemůžu dál. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly. Vstala jsem od stolu a tiše řekla: „Odcházím.“

Petr se zasmál: „Kam bys asi tak šla? Nemáš kam jít.“ Ale já už byla rozhodnutá. Popadla jsem bundu a kabelku a vyběhla ven do chladné brněnské noci. Volala jsem mámě a mezi vzlyky jí řekla, že už to nevydržím. Přijela pro mě během půl hodiny.

První noc u mámy jsem skoro nespala. Hlavou mi běžely všechny možné scénáře – co když si Petr uvědomí, že to přehnal? Co když mě bude prosit o návrat? Co když už nikdy nebudu šťastná? Ale ráno jsem se probudila s pocitem úlevy. Poprvé po letech jsem mohla dýchat.

Začátky byly těžké. Musela jsem si najít novou práci, protože Petr mi zakázal pracovat s tím, že on nás uživí. Musela jsem si znovu vybudovat vztahy s kamarádkami, které jsem roky zanedbávala. Některé už neměly zájem se mnou bavit, jiné mě přijaly zpět s otevřenou náručí.

Máma mi byla velkou oporou. Večer jsme spolu seděly u čaje a ona mi vyprávěla o svém mládí, o tom, jak taky jednou musela odejít od člověka, který jí ubližoval. Najednou jsem pochopila, že nejsem sama.

Petr mi psal zprávy – nejdřív prosil o odpuštění, pak vyhrožoval, že beze mě nic nezvládne. Bylo těžké neodpovědět, ale věděla jsem, že kdybych se vrátila, všechno by bylo ještě horší.

Jednou večer mi zavolala jeho sestra Lenka: „Jitko, Petr je na dně. Můžeš mu aspoň napsat?“ Bylo mi ho líto, ale řekla jsem jí: „Lenko, já už nemůžu žít jeho život místo sebe.“

Pomalu jsem začala znovu žít. Našla jsem si práci v malé kavárně na Veveří a poprvé po letech se těšila do práce. Seznámila jsem se s novými lidmi – s Martinou z knihkupectví vedle kavárny jsme chodily na procházky do Lužánek a smály se jako puberťačky.

Jednoho dne za mnou přišla máma a řekla: „Jsem na tebe pyšná.“ Rozbrečela jsem se štěstím i smutkem zároveň – štěstím z toho, že už nejsem sama proti všemu zlému, a smutkem z toho, kolik let života jsem promarnila strachem.

Dnes už vím, že odvaha ke změně opravdu často bolí. Ale někdy je bolest jediná cesta ke svobodě. Když teď vidím ženy kolem sebe, které žijí v podobných vztazích jako já kdysi, mám chuť jim říct: „Nebojte se odejít.“

A tak si kladu otázku: Musí opravdu každá změna bolet? Nebo je to jen strach z neznáma, co nás drží zpátky? Co byste udělali vy na mém místě?