„Řekla jsem jí, že kdyby měla svědomí, mohla by alespoň jednou umýt nádobí“: Můj syn řekl, že se snažím zničit jeho rodinu

Bylo mi teprve 23 let, když se můj manžel, Karel, rozhodl, že má dost rodinného života a opustil mě. Náš syn, David, měl tehdy jen tři roky. Karel řekl, že ho unavují neustálé povinnosti – potřeba vydělávat peníze a utrácet je na nás. To se mu vůbec nelíbilo. Proč utrácet na rodinu, když mohl utrácet na sebe a svou milenku?

Vychovávat Davida samotná bylo těžké, ale zvládla jsem to. Pracovala jsem na dvou místech, abychom vyšli s penězi, a snažila jsem se mu dát co nejlepší život. Jak David rostl, stal se mou pýchou a radostí. Byl to bystrý, laskavý chlapec, který mě vždy rozesmál, i v těch nejtěžších dnech.

Když Davidovi bylo 18 let, potkal Viktorii. Byla okouzlující a zdálo se, že mu na něm opravdu záleží. Rychle se zamilovali a vzali se, když bylo Davidovi jen 20. Byla jsem za něj šťastná, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že Viktorie není tak upřímná, jak se zdá.

Viktorie se přestěhovala k nám domů a věci se začaly měnit. Nepomáhala v domácnosti a často nechávala práce na mně. Zpočátku mi to nevadilo, myslela jsem si, že možná potřebuje čas na přizpůsobení. Ale týdny se změnily v měsíce a její chování se nezměnilo. Jednoho dne, po návratu z dlouhé směny, jsem našla dřez přetékající špinavým nádobím. Byla jsem vyčerpaná a frustrovaná.

„Viktorie,“ řekla jsem, snažíc se udržet klidný hlas, „kdybys měla svědomí, mohla bys alespoň jednou umýt nádobí.“

Podívala se na mě s opovržením a beze slova odešla. Cítila jsem záchvěv viny, ale také úlevu, že jsem konečně promluvila. Ten večer přišel David z práce domů a Viktorie neztrácela čas a řekla mu, co jsem řekla.

„Mami,“ řekl David, jeho hlas byl plný zklamání, „proč se snažíš zničit mou rodinu? Viktorie je moje žena a ty ji musíš respektovat.“

Byla jsem zaskočená. „Davide, nesnažím se nic zničit. Jen jsem ji požádala, aby trochu pomohla. Jsem unavená a nemůžu všechno dělat sama.“

Ale David nechtěl poslouchat. Byl zaslepený svou láskou k Viktorii a neviděl, jaký tlak to na mě klade. Náš vztah začal upadat. David a Viktorie se brzy odstěhovali a já zůstala sama v domě, který kdysi zněl smíchem a láskou.

Měsíce se změnily v roky a vzdálenost mezi mnou a Davidem rostla. Navštěvoval mě jen zřídka a když už, bylo to vždy napjaté. Viktorie měla způsob, jak ho obrátit proti mně, a já se cítila bezmocná. Strašně jsem svého syna postrádala, ale nevěděla jsem, jak překlenout propast, která mezi námi vznikla.

Jednoho dne mi zavolal David. Zněl jinak, zraleji a reflexivněji. „Mami,“ řekl, „myslím, že bychom si měli promluvit.“

Srdce mi bušilo nadějí. Možná to byl ten okamžik, kdy bychom mohli napravit náš rozbitý vztah. Ale když jsme se setkali, bylo jasné, že Viktoriin vliv je stále silný. David se omluvil za to, jak se věci vyvinuly, ale trval na tom, že jsem byla na Viktorii příliš tvrdá.

Tehdy jsem si uvědomila, že syn, kterého jsem vychovala, je pryč, nahrazen někým, koho sotva poznávám. Bolest z jeho ztráty byla téměř nesnesitelná, ale věděla jsem, že ho musím nechat jít. Udělala jsem, co jsem mohla, a teď bylo na něm, aby našel svou cestu.

Když jsem seděla sama v tichém domě, nemohla jsem si pomoct a přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby se věci vyvinuly jinak. Ale život ne vždy má šťastný konec a někdy nám nezbývá než jít dál a doufat v to nejlepší.