Proč jsem smutná, i když jsem byla ta druhá: Příběh Lucie z Brna

„Lucie, co to děláš? Vždyť víš, že tohle není správné,“ šeptala jsem si v hlavě, zatímco jsem stála v chladné chodbě paneláku na Lesné a čekala, až mi Petr otevře dveře. Bylo už po desáté večer, v domě ticho, jen z vedlejšího bytu se ozývalo tlumené hádání. Srdce mi bušilo až v krku. Když se dveře konečně otevřely, Petr mě vtáhl dovnitř a políbil. „Promiň, že jdu tak pozdě,“ zamumlala jsem, ale on jen mávl rukou: „Hlavně, že jsi tady.“

Byla jsem ta druhá. Ta, která čeká na zprávu, která nikdy nesmí volat po osmé večer, ta, která se schovává ve stínech. Nikdy jsem si nemyslela, že skončím v takové roli. Vždycky jsem byla ta hodná holka, co chodila na gympl, pomáhala mamince s nákupy a snila o velké lásce. Jenže pak přišel Petr. Starší, charismatický, s očima, které slibovaly celý svět. A já jsem mu uvěřila.

„Víš, že tě miluju, Lucko,“ říkal mi často, když jsme leželi v jeho posteli a já se snažila nevnímat fotky jeho dětí na poličce. „Ale nemůžu teď odejít. Kvůli nim. Kvůli dětem.“

Vždycky to byly děti. Nebo práce. Nebo jeho žena Jana, která prý už dávno necítí nic, jen zvyk. „Jsi moje světlo, Lucko. S tebou se cítím živý,“ šeptal mi do vlasů. A já jsem tomu chtěla věřit. Tak moc jsem chtěla věřit, že jsem pro něj něco víc než jen únik z reality.

Moje kamarádka Tereza mě varovala: „Lucko, on nikdy neodejde. Vždycky budeš jen ta druhá. Neznič si život kvůli někomu, kdo si tě nezaslouží.“ Ale já jsem ji neposlouchala. Byla jsem přesvědčená, že naše láska je jiná. Že tentokrát to bude mít šťastný konec.

Jenže týdny se měnily v měsíce a já jsem začala chápat, že žiju ve lži. Každé Vánoce jsem byla sama. Každé narozeniny jsem dostala jen krátkou zprávu: „Myslím na tebe.“ Nikdy žádné veřejné vyznání, žádné společné fotky, žádné plány na budoucnost. Jen ukradené chvíle a sliby, které se nikdy nenaplnily.

Jednoho večera jsem seděla u okna svého malého bytu a dívala se na světla Brna. Telefon mlčel. Petr měl rodinnou oslavu. „Nemůžu dnes přijít, promiň. Jana něco tuší,“ napsal mi. V tu chvíli jsem pocítila takovou prázdnotu, že jsem začala plakat. Slzy mi stékaly po tváři a já si poprvé přiznala pravdu: nejsem šťastná. Nejsem milovaná. Jsem jen náplast na jeho nudu.

Doma jsem to nemohla nikomu říct. Maminka by to nepochopila. „Lucko, kdy už si najdeš pořádného kluka?“ ptala se mě často u nedělního oběda. Táta jen mlčel a díval se do talíře. Věděla jsem, že by je pravda zničila. Tak jsem mlčela taky.

Jednoho dne jsem potkala Janu v supermarketu. Stála u regálu s jogurty a vypadala unaveně. Na chvíli se naše pohledy setkaly. Cítila jsem se jako zlodějka. Rychle jsem uhnula očima a utekla pryč. Celou cestu domů mi bylo zle od žaludku. „Co to děláš, Lucko?“ ptala jsem se sama sebe. „Kde je tvoje hrdost?“

Začala jsem se stahovat do sebe. Přestala jsem chodit ven s kamarádkami, vymlouvala se na práci. Ve skutečnosti jsem jen čekala na další Petrův telefonát. Byla jsem závislá na jeho pozornosti jako na droze. Když zavolal, byla jsem šťastná. Když ne, propadala jsem zoufalství.

Jednou v noci jsem se rozhodla, že už to takhle dál nejde. Napsala jsem mu dlouhou zprávu: „Petře, už to nezvládám. Miluju tě, ale nemůžu být jen tvoje tajemství. Potřebuju víc. Pokud mě opravdu miluješ, odejdi od Jany a buď se mnou. Jinak to musíme ukončit.“

Odpověď přišla až ráno: „Lucko, promiň. Nemůžu to udělat. Děti jsou ještě malé. Nechci jim zničit život. Prosím, pochop mě.“

V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Proplakala jsem celé dopoledne. Pak jsem si sbalila všechny jeho dárky, fotky a vzpomínky do krabice a odnesla je do sklepa. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života, ale věděla jsem, že musím začít znovu.

Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostala. Pořád mám někdy pocit viny, když vidím šťastné rodiny v parku nebo když slyším jeho jméno. Ale už vím, že si zasloužím víc než být jen ta druhá.

Dnes už vím, že láska není o ukradených chvílích a tajných slibech. Je o důvěře, úctě a odvaze být sám sebou. Možná jsem byla naivní, možná jsem udělala chyby. Ale aspoň už vím, co nechci.

A tak se ptám: Kolik z nás se spokojí s málem jen proto, že se bojíme být sami? A kolik z nás má odvahu říct dost a začít znovu?