Proč jsem nikdy nebyla šťastná jako ta druhá: Pravda o životě mimo pohádku

„Tohle není fér, Petře! Kvůli mně jsi rozbil rodinu a teď… teď se ke mně chováš, jako bych byla vzduch!“ křičela jsem na něj v kuchyni našeho malého bytu na Smíchově. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, zatímco Petr seděl u stolu, hlavu v dlaních, a mlčel. Jeho mlčení mě ničilo víc než jakákoli hádka.

Nikdy nezapomenu na den, kdy mi poprvé řekl, že mě miluje. Bylo to na firemním večírku, kde jsme oba pracovali v účetnictví. Jmenoval se Petr Novotný, byl o deset let starší, měl dvě děti a ženu Alenu. Já byla svobodná, třicetiletá Iveta, která si myslela, že konečně našla toho pravého. „S tebou je všechno jiné,“ šeptal mi tehdy do ucha. Věřila jsem mu každé slovo.

Začalo to nenápadně – obědy ve dvou, tajné zprávy na WhatsAppu, pohledy přes stůl v kanceláři. Když mi poprvé řekl, že doma už dlouho není šťastný, cítila jsem se výjimečně. Jako bych byla jeho záchrana. „Alena mě už dávno nemiluje,“ tvrdil. „Děti jsou velké, pochopí to.“

Když mi po roce oznámil, že se rozvádí a stěhuje se ke mně, byla jsem přesvědčená, že začínáme nový život. Přátelé mě varovali: „Iveto, rozmysli si to. Vždycky budeš ta druhá.“ Ale já neposlouchala. Milovala jsem ho a věřila, že láska přece musí zvítězit.

První týdny byly nádherné. Chodili jsme na procházky po náplavce, vařili spolu večeře a smáli se maličkostem. Jenže brzy přišla realita. Petr byl často zamyšlený, unavený z práce i z nekonečných hádek s Alenou kvůli dětem. Začal být podrážděný, uzavřený do sebe.

Jednou večer jsem ho našla sedět potmě v obýváku. „Co se děje?“ zeptala jsem se tiše. „Chybí mi děti,“ přiznal poprvé nahlas. „A taky… mám pocit, že jsem všechno zničil.“

Začala jsem žárlit na jeho minulost. Každý víkend odcházel za dětmi a vracel se pozdě večer. Když jsem mu vyčítala, že s nimi tráví víc času než se mnou, jen pokrčil rameny: „Jsou to moje děti, Iveto.“

Naše hádky byly čím dál častější. Jednou jsem mu v slzách řekla: „Proč jsi mě vůbec volil? Proč jsi nezůstal s Alenou?“ On jen mlčky odešel z bytu a vrátil se až ráno.

Začala jsem pochybovat o sobě i o něm. Přestala jsem chodit mezi přátele – většina mě odsoudila nebo se mnou přestala mluvit úplně. Moje máma mi jednou po telefonu řekla: „Iveto, tohle není štěstí. Takhle sis to představovala?“

V práci na mě kolegyně šeptaly za zády. Vždycky jsem byla ta slušná holka od vedle – teď jsem byla ta, kvůli které Petr opustil rodinu. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Jednoho dne mi zavolala Alena. Její hlas byl klidný a smutný zároveň: „Iveto, doufám, že ti to stálo za to. Děti tě nenávidí a Petr je nešťastný.“ Položila dřív, než jsem stačila cokoli říct.

Začala jsem trpět nespavostí a úzkostmi. Každý den jsem si kladla otázku: Stojí tohle všechno za tu lásku? Petr byl čím dál vzdálenější – někdy jsem měla pocit, že je duchem pořád s rodinou.

Jednou večer jsme seděli u stolu a já sebrala odvahu říct nahlas to, co mě už dlouho tížilo: „Petře… myslíš si někdy, že jsme udělali chybu?“ Dlouho mlčel a pak jen tiše řekl: „Nevím.“

V tu chvíli mi došlo, že jsem ztratila samu sebe. V honbě za štěstím jsem přehlížela bolest druhých i vlastní hodnoty. Láska nestačila – místo pohádky přišla samota a výčitky.

Dnes už vím, že štěstí postavené na cizím neštěstí nikdy nevydrží. Zůstala mi jen prázdnota a otázky bez odpovědí.

Možná jste někdo zažil něco podobného… Myslíte si, že může být někdo šťastný na úkor druhých? Nebo je to jen iluze?