„Pojedou na dovolenou, ale pomoci matce s penězi? Ani náhodou,“ stěžuje si tchyně

Moje tchyně, Jana, žije v útulném domku na předměstí, který vlastní už přes 30 let. Dům je v dobrém stavu, bez větších problémů, které by vyžadovaly okamžitou pozornost. Nicméně Jana se nedávno zbláznila do myšlenky renovace svého domu. Chce nové kuchyňské skříňky, dřevěné podlahy a moderní koupelnu. Háček? Očekává, že to zaplatíme my s manželem.

Jana je penzionovaná učitelka s pěkným důchodem a nějakými úsporami. Žije pohodlně a často si dopřává luxus jako lázeňské procedury, značkové oblečení a časté dovolené. Jen minulý měsíc strávila týden na Maledivách, kde si užívala slunce a moře. Ale pokud jde o domácí úpravy, najednou se stává šetrnou a očekává, že náklady pokryjeme my.

Můj manžel, Petr, a já jsme oba pracující profesionálové se dvěma malými dětmi. Máme hypotéku, splátky auta a další výdaje spojené s výchovou rodiny. I když finančně nestrádáme, rozhodně nejsme v situaci, kdy bychom mohli financovat kompletní renovaci domu pro někoho jiného.

Janiny požadavky začaly nenápadně. Občas zmínila, jak zastaralá je její kuchyň nebo jak moc se jí nelíbí dlaždice v koupelně. Nejprve jsme si mysleli, že jen konverzuje. Ale pak nám začala posílat odkazy na drahé kuchyňské spotřebiče a koupelnové vybavení s náznaky, že by to byly skvělé dárky k jejím nadcházejícím narozeninám.

Petr se jí snažil vysvětlit, že si nemůžeme dovolit utratit tisíce korun za její dům, když máme své vlastní finanční závazky. Janina odpověď byla vždy stejná: „Ale můžete si dovolit jet na dovolenou. Proč nemůžete pomoci vlastní matce?“

Je pravda, že jednou ročně jezdíme na rodinnou dovolenou. Je to náš způsob relaxace a trávení kvalitního času spolu. Na tyto cesty šetříme celý rok a omezujeme jiné výdaje, aby to bylo možné. Ale Jana to vidí jako znamení, že máme spoustu volných peněz.

Situace dosáhla vrcholu minulý víkend, když nás Jana pozvala na večeři. Po jídle nám předala podrobný seznam renovací, které chtěla, včetně odhadovaných nákladů. Celková částka přesahovala 500 000 Kč. Petr se jí znovu snažil vysvětlit, že si to nemůžeme dovolit, ale Jana neposlouchala.

„Vůbec vám na mně nezáleží,“ řekla se slzami v očích. „Obětovala jsem pro vás tolik a takhle mi to oplácíte?“

Petr byl viditelně rozrušený, rozpolcený mezi láskou k matce a odpovědností vůči vlastní rodině. Cítila jsem směs hněvu a frustrace. Jak mohla být tak sobecká? Měli jsme své vlastní životy k řízení a nebylo fér, aby nás citově vydírala k utrácení peněz, které jsme neměli.

Když jsme tu noc jeli domů, Petr mlčel. Věděla jsem, že se s touto situací potýká a cítí se nucen volit mezi matkou a rodinou. Chtěla jsem ho podpořit, ale také jsem potřebovala, aby pochopil, že nemůžeme ustoupit Janiným nepřiměřeným požadavkům.

Následující den Petr zavolal své matce a pevně jí řekl, že nemůžeme zaplatit za její renovace. Jana to nevzala dobře. Obvinila nás z nevděčnosti a sobectví a řekla, že už nás nikdy o nic nepožádá.

Od té doby jsou naše vztahy s Janou napjaté. Sotva s námi mluví a odmítá nás navštěvovat, pokud to není naprosto nezbytné. Je srdcervoucí vidět Petra tak zraněného matčiným chováním, ale víme, že jsme udělali správné rozhodnutí pro naši rodinu.

Na konci nebylo žádné šťastné řešení. Jana nadále žije ve svém dokonale dobrém domě a stále sní o renovacích, které si nemůže dovolit. A my nadále navigujeme křehkou rovnováhu rodinné dynamiky s nadějí, že jednoho dne Jana pochopí náš pohled.