„Po Těchto Dárcích Budeme Měsíce Jíst Jen Ramen: Ale Můj Manžel V Tom Nevidí Problém“

Dosáhla jsem svého bodu zlomu. Můj manžel, Tomáš, má neustálou potřebu překonávat všechny ve své rodině, pokud jde o dávání dárků. Každé svátky, narozeniny nebo zvláštní příležitosti se pro něj stávají soutěží. Utrácí nehorázné částky za dárky, aby zapůsobil na své příbuzné, a pak se měsíce potýkáme s finančními problémy. Jsem z toho unavená, ale on v tom nevidí nic špatného.

Všechno to začalo před několika lety, když Tomášův bratr, Michal, koupil jejich rodičům plavbu na výročí. Tomáš cítil potřebu to překonat, takže jim následující rok koupil zbrusu nové auto. Výraz překvapení a vděčnosti na tvářích jeho rodičů byl k nezaplacení, ale díra, kterou to udělalo v našem bankovním účtu, byla značná. Museli jsme šetřit na potravinách a dalších nezbytnostech měsíce jen proto, abychom se z toho výdaje zotavili.

Snažila jsem se s Tomášem o tom mluvit, ale odbyl mé obavy. „Je to jen jednou za rok,“ řekl. „Zvládneme to.“ Ale nebylo to jen jednou za rok. Byly tu narozeniny, Vánoce a další rodinné události, kde cítil potřebu jít do extrému. Pokaždé jsme skončili ve stejné situaci—jíst ramen a pít vodu z kohoutku, protože jsme si nemohli dovolit nic jiného.

Minulé Vánoce pro mě byly poslední kapkou. Tomáš se rozhodl koupit své sestře, Lence, designérskou kabelku, která stála víc než náš měsíční nájem. Prosila jsem ho, aby to nedělal, ale trval na svém. „Prošla si letos hodně,“ řekl. „Zaslouží si něco pěkného.“ I když jsem souhlasila, že Lenka měla těžký rok, nemyslela jsem si, že ohrožení naší finanční stability je řešením.

Jak se dalo očekávat, Lenka byla z dárku nadšená. Ukazovala ho všem na rodinném setkání a Tomáš se koupal v chvále a obdivu od svých příbuzných. Mezitím jsem seděla v koutě a zuřila. Věděla jsem, co přijde—další měsíce finančního napětí.

Jistě, leden přišel a my jsme se vrátili k našemu obvyklému šetření. Přestali jsme chodit do restaurací, zrušili jsme naše předplatné streamovacích služeb a omezili nákupy potravin na nezbytné minimum. Dokonce jsem začala brát další směny v práci jen proto, abychom vyšli s penězi.

Snažila jsem se s Tomášem znovu mluvit, doufajíc, že konečně pochopí dopad jeho činů na nás. Ale zůstal tvrdohlavý. „Stojí to za to,“ řekl. „Rodina je důležitá.“ I když jsem souhlasila, že rodina je důležitá, nemyslela jsem si, že obětování našeho blahobytu je způsob, jak to ukázat.

Nejhorší na tom je, že Tomášova rodina ani nevypadá, že by jeho snahy ocenila. Přijímají dárky s vděčností, ale neoplácí stejným způsobem. Vždy je to Tomáš, kdo jde nad rámec možností, zatímco ostatní dávají skromné a promyšlené dárky. Je to jako by od něj očekávali víc.

Cítím se uvězněná v tomto cyklu finanční nestability a zášti. Miluji Tomáše, ale nemohu takto dál žít. Zkusila jsem všechno—mluvit s ním, ukazovat mu naše bankovní výpisy, dokonce navrhnout návštěvu finančního poradce—ale nic se k němu nedostane.

Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Pokaždé když se blíží nějaká rodinná událost, cítím strach z toho, co přijde. Chci být podporující manželkou a chápat Tomášovu touhu udělat svou rodinu šťastnou, ale ne na úkor našeho vlastního štěstí a stability.

Když tu sedím a jím další misku ramen k večeři, nemohu si pomoct a přemýšlím, jestli se věci někdy změní. Uvědomí si Tomáš někdy dopad svých činů na nás? Nebo budeme pokračovat v tomto cyklu donekonečna? Jen čas ukáže, ale prozatím se cítím frustrovaná a beznadějná.