„Opustil mě kvůli jiné ženě, když naší dceři byly dva roky: Teď, po 15 letech, mě obviňují“

Viktorie seděla na okraji postele a zírala na zarámovanou fotografii své dcery Elišky, pořízenou před lety. Elišce byly teprve dva roky, když ji František, Viktorčin manžel, opustil kvůli jiné ženě. Zrada byla drtivou ranou, ale Viktorie neměla čas se litovat. Měla dceru, kterou musela vychovat.

Po dalších patnáct let Viktorie neúnavně pracovala. Balancovala mezi dvěma zaměstnáními, často brala další směny a příležitostné práce, aby vyšla s penězi. Chtěla, aby Eliška měla vše, co potřebuje a ještě víc. Viktorie šetřila a odříkala si i ty nejmenší luxusy, aby Eliška mohla mít nové oblečení, školní potřeby a nakonec i vysokoškolské vzdělání.

Viktoriiny oběti se zdály být smysluplné, když sledovala, jak Eliška vyrůstá v bystrou a ambiciózní mladou ženu. Eliška vynikala ve škole a získala stipendium na prestižní univerzitu. Viktorie byla pyšná, ale také ulevilo se jí; myslela si, že její roky tvrdé práce se konečně vyplatily.

Nicméně věci se začaly měnit, když Eliška nastoupila na vysokou školu. Stala se odtažitou a zřídka volala domů. Když přijela na návštěvu, byla v jejím chování chladnost, kterou Viktorie nedokázala pochopit. Poslední rána přišla, když Eliška obvinila Viktorii z krádeže z jejího vysokoškolského fondu.

„Mami, zkontrolovala jsem účet a chybí tam peníze,“ řekla Eliška jednoho večera během vzácné návštěvy doma. „Vím, že jsi je vzala.“

Viktorie byla ohromená. „Eliško, nikdy bych to neudělala. Každá koruna na tom účtu je pro tebe.“

„Tak kam se poděly?“ požadovala Eliška.

Viktorie se snažila vysvětlit nečekané výdaje, které se objevily během let—lékařské účty, opravy auta a další nouzové situace—ale Eliška nechtěla poslouchat. Vyrazila z domu a nechala Viktorii v slzách.

Situace se ještě zhoršila, když se František vrátil do jejich života. Oženil se znovu a měl další dítě, ale oslovil Elišku s nabídkou finanční podpory a místa k bydlení. Eliška se k němu a jeho nové rodině přestěhovala, což ještě více napjalo její vztah s Viktorií.

František začal Elišku otrávit proti Viktorii, vykreslujíc ji jako sobeckou ženu, která promarnila jejich peníze. Eliška mu uvěřila a brzy se Viktorie ocitla vyloučená vlastní dcerou.

Viktorie se jednou večer svěřila své kamarádce Vilemíně u kávy. „Nikdy jsem si nepředstavovala, že se v padesáti dvou letech stanu takovým terčem posměchu, a to vše díky vlastní dceři,“ řekla s očima plnými slz. „Celý život pracuješ na dvou místech, šetříš každou korunu, bereš jakoukoli další práci jen proto, aby tvoje dcera měla víc, a nakonec tě obviní, že jsi jí kradla! A nejen to, ale ona věří každé lži, kterou jí František řekne.“

Vilemíra soucitně zakroutila hlavou. „To není fér, Viktorie. Udělala jsi pro Elišku všechno.“

„Ale to nevadí,“ odpověděla Viktorie hořce. „V jejích očích jsem padouch.“

Jak roky plynuly, propast mezi Viktorií a Eliškou se jen prohlubovala. Viktorie pokračovala v tvrdé práci, ale radost z její práce byla pryč. Cítila se izolovaná a zrazená osobou, pro kterou obětovala všechno.

Eliška absolvovala vysokou školu a začala úspěšnou kariéru, ale s Viktorií se nikdy nesmířila. Bolest jejich odcizení tížila Viktorii každý den.

Na konci si Viktorie uvědomila, že žádné množství tvrdé práce nebo obětí nemůže napravit rozbitý vztah založený na nedorozuměních a lžích. Ztratila nejen manžela, ale i dceru, které věnovala celý svůj život.