„Odpusť mi,“ zašeptala. „Osud mě potrestal. Nech mě občas vidět mého vnuka.“

Hana byla vždy ženou silných názorů a ještě silnějších emocí. Svého syna, Karla, vychovávala pevnou rukou, věříc, že disciplína a pořádek jsou klíčem k úspěšnému životu. Když Karel představil Alenu jako svou snoubenku, Haně se sevřelo srdce. Alena byla všechno, co Hana nesnášela: svobodomyslná, nezávislá a, co bylo nejhorší, měla minulost, kterou Hana nemohla přehlédnout.

Od chvíle, kdy se Alena nastěhovala do jejich rodinného domu, napětí viselo ve vzduchu. Hanina nespokojenost byla hmatatelná a nedělala žádné úsilí ji skrývat. Kritizovala Aleninu kuchyni, její styl výchovy a dokonce i způsob, jakým se oblékala. Karel, chycený mezi svou matkou a manželkou, se snažil zprostředkovat, ale jeho snahy byly marné. Domácnost byla bojištěm a Alena ztrácela půdu pod nohama.

Narození jejich syna, Davida, přineslo krátkou úlevu. Na chvíli se zdálo, že Hana změkla, její ledový postoj roztál v přítomnosti vnuka. Ale netrvalo to dlouho. Haniny staré zášti se znovu objevily a začala Alenu podkopávat na každém kroku. Zpochybňovala její rozhodnutí, ponižovala její snahy a dávala jasně najevo, že věří, že Alena není schopná být matkou.

Jednoho večera napětí dosáhlo svého vrcholu. Hana byla ten den obzvlášť tvrdá, kritizovala každý Alenin krok. Alena, vyčerpaná a emocionálně vyčerpaná, nakonec praskla. „Proč mě tak nenávidíš?“ zeptala se, její hlas se třásl hněvem a frustrací.

Hanina odpověď byla chladná a ostrá. „Nezapadáš sem. Nikdy jsi nezapadla. Chci, abys opustila tento dům a vzala to dítě s sebou.“

Karel, který poslouchal z vedlejší místnosti, vběhl dovnitř a snažil se situaci uklidnit. „Mami, to nemůžeš myslet vážně. Alena je moje žena a David je tvůj vnuk.“

Ale Hana byla neoblomná. „Myslím každé slovo. Musí odejít.“

S očima plnými slz si Alena sbalila své věci. Vzala Davida do náruče a opustila dům, její srdce se lámalo s každým krokem. Karel, rozpolcený mezi loajalitou k matce a láskou k manželce, stál bezmocně stranou, neschopen změnit průběh událostí.

Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Hanino zdraví začalo upadat. Dům, kdysi plný zvuků rodiny, byl nyní děsivě tichý. Chyběl jí smích jejího vnuka, teplo jeho malých rukou v jejích. Uvědomila si, příliš pozdě, hloubku své chyby.

Jednoho chladného zimního večera se Hana ocitla před Aleninými dveřmi. Zaklepala váhavě, její srdce těžké lítostí. Když Alena otevřela dveře, Haniny oči se naplnily slzami. „Odpusť mi,“ zašeptala. „Osud mě potrestal. Nech mě občas vidět mého vnuka.“

Alena se podívala na svou tchyni, bolest minulosti stále čerstvá v její mysli. Chtěla odpustit, pustit hořkost, ale rány byly příliš hluboké. „Je mi líto, Hano,“ řekla tiše. „Ale nemohu tě pustit zpět do našich životů. Ne po všem.“

Hana přikývla, její srdce se znovu lámalo. Otočila se a odešla, tíha jejích činů ji tlačila dolů. Ztratila svou rodinu a nebylo cesty zpět.