Na nemocničním lůžku jsem zjistila, že mě manžel podvedl: Příběh bolesti, zrady a hledání sebe sama

„Paní Nováková, máte návštěvu,“ ozvalo se tlumeně za dveřmi. Otevřela jsem oči, ale místo radosti jsem cítila jen tíhu v hrudi. Byla jsem na interně už třetí den, tělo mi selhávalo a lékaři pořád nevěděli proč. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Do pokoje vešla sestra s mým mobilem v ruce. „Volal vám manžel, ale nezvedala jste to. Mám vám ho připojit?“ Přikývla jsem. Hlas se mi třásl, když jsem do telefonu zašeptala: „Ahoj, Petře.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozval jeho hlas, unavený a vzdálený: „Martino, musíme si promluvit.“

„Teď? Vážně teď?“ vyhrkla jsem. „Jsem v nemocnici, Petře. Nemůžeme to nechat na později?“

„Nejde to. Musíš to vědět. Nechci, aby ses to dozvěděla od někoho jiného.“

V tu chvíli jsem věděla, že je zle. Srdce mi bušilo až v krku. „O co jde?“

„Byl jsem ti nevěrný,“ vydechl. „S Lenkou.“

Zavřela jsem oči. Lenka. Moje nejlepší kamarádka od základky. Ta, která mi nosila do nemocnice pomeranče a slibovala, že všechno bude dobré.

„To nemyslíš vážně,“ zašeptala jsem. „Petře… proč?“

„Nevím. Prostě se to stalo. Bylo to jen párkrát…“

Zbytek jeho slov jsem už nevnímala. V hlavě mi hučelo. Všechna bolest z těla se najednou přesunula do duše. Chtěla jsem křičet, ale sílu jsem měla sotva na to, abych položila telefon.

Sestra si všimla mého stavu a přiběhla ke mně. „Je vám špatně? Mám zavolat doktora?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle doktor nespraví.“

Zírala jsem do stropu a snažila se pochopit, co se právě stalo. Vzpomínky na poslední měsíce mi začaly dávat smysl – Petrova odtažitost, Lenčina nervozita, jejich pohledy na oslavě mých narozenin.

Druhý den přišla máma. Sedla si ke mně na postel a pohladila mě po vlasech. „Martinko, co se děje? Vypadáš hrozně.“

Rozplakala jsem se. „Petra a Lenka…“

Máma ztuhla. „To snad ne…“

„Já už nevím, co mám dělat. Bolí mě to víc než ta nemoc.“

Máma mě objala a šeptala: „Musíš být silná. Kvůli sobě, ne kvůli nim.“

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem nad tím, kde jsem udělala chybu. Byla jsem špatná manželka? Špatná kamarádka? Nebo je chyba v nich?

Po týdnu mě pustili domů. Byt byl tichý a studený. Petr tam nebyl. Na stole ležel dopis:

„Martino, odcházím k Lence. Odpusť mi. Petr.“

Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně a dívala se na ten kus papíru. Všechno, co jsme spolu budovali – náš byt na Jižním Městě, letní dovolené v Krkonoších, společné večery u televize – bylo pryč.

Zavolala jsem Lence. Zvedla to až na třetí zazvonění.

„Marti…“

„Jak jsi mohla?“

„Nechtěla jsem ti ublížit…“

„Ale ublížila jsi mi nejvíc ze všech.“

Zavěsila jsem. Slzy mi tekly po tvářích a já si připadala prázdná.

Dny plynuly jeden za druhým. Chodila jsem do práce, ale byla jsem jako tělo bez duše. Kolegové si šeptali za zády, sousedka paní Dvořáková mi nosila bábovku a ptala se, jestli něco nepotřebuji.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli má ještě smysl bojovat. Pak mi napsala moje sestra Jana:

„Marti, pojď zítra na procházku. Potřebuješ mezi lidi.“

Šly jsme spolu do Stromovky. Jana mě objala a řekla: „Víš, že tě máme rádi. A že to zvládneš.“

Začala jsem chodit na terapii. Psycholožka mi řekla: „Musíte si dovolit být smutná. Ale nesmíte v tom zůstat navždy.“

Pomalu jsem se učila žít sama se sebou. Začala jsem malovat, chodit na jógu, poznávat nové lidi. Po půl roce jsem potkala Tomáše – rozvedeného tátu dvou dětí. Byl laskavý a trpělivý. Nechtěla jsem nový vztah, ale on měl pochopení pro moje rány.

Jednou večer jsme seděli u něj v kuchyni a Tomáš se mě zeptal: „Myslíš, že někdy dokážeš odpustit?“

Dlouho jsem mlčela. „Nevím. Ale chci to zkusit. Kvůli sobě.“

Dnes už vím, že bolest a zrada mě nezlomily. Naučily mě vážit si sama sebe a hledat štěstí v maličkostech. Občas si ale stále kladu otázku:

Může člověk opravdu odpustit těm, kteří ho nejvíc zranili? A jak dlouho trvá, než znovu začne věřit lidem?