Na manželově mobilu jsem našla zprávy od jiné ženy: Příběh Marie z Brna

„Kdo je ta Jana?“ vyhrkla jsem, když jsem v noci seděla na kraji postele a v ruce svírala Petrův mobil. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že ho musí slyšet i sousedi. Petr se právě vrátil z koupelny, ještě si utíral ruce do ručníku, a když mě uviděl s jeho telefonem, ztuhl. V tu chvíli se mezi námi rozprostřelo ticho husté jako mlha nad Svratkou.

Nikdy bych si nemyslela, že budu ta žena, která prohledává manželovi mobil. Vždycky jsem se smála kamarádkám, které to dělaly. „Když nemáš důvěru, nemáš nic,“ říkala jsem jim. Jenže poslední měsíce bylo něco jinak. Petr byl odtažitý, často se ztrácel do práce i o víkendech, a když mu někdo volal, odcházel s telefonem na balkon. Vždycky jsem si říkala, že je to jen únava nebo krize středního věku. Ale dnes večer, když mu přišla zpráva a on si ji rychle schoval do kapsy, něco ve mně prasklo.

Odemkla jsem jeho mobil. Heslo bylo pořád stejné – datum naší svatby. Ironie osudu. A tam to bylo: „Děkuju za včerejšek, byl jsi úžasný. Těším se na příště. Jana.“

„Marie… prosím tě… to není tak, jak si myslíš,“ začal Petr tiše, ale já už nevnímala slova. V hlavě mi běžely obrazy všech těch let – naše svatba v kostele na Petrově, první byt na Lesné, narození dětí, společné dovolené na Šumavě… A teď? Stačilo pár slov na displeji a všechno se mi rozpadalo pod rukama.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se chraplavě.

Petr si sedl vedle mě a dlouho mlčel. „Půl roku,“ přiznal nakonec.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít něco, utéct pryč. Ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na něj. „Proč? Co jsem udělala špatně?“

„To není o tobě,“ zašeptal Petr. „Já… nevím. Cítil jsem se prázdný. Doma je to pořád stejné – práce, děti už jsou pryč… S Janou je to jiné. Poslouchá mě, směje se mým vtipům…“

„A já tě neposlouchám?“ vyjela jsem.

„Marie, prosím…“

Vstala jsem a odešla do kuchyně. Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Byla hluboká noc a já poprvé za třicet pět let nevěděla, co bude dál.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako robot. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži, ale nikdo se neptal. Po práci jsem šla k dceři Lucii. Seděla v obýváku s malým Matýskem na klíně.

„Mami, co se děje?“ zeptala se hned.

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla. Lucie mě objala a řekla: „Mami, tati tě miluje. Možná udělal chybu, ale musíte si promluvit.“

Ale jak? Jak mám mluvit s někým, kdo mi lhal?

Doma bylo ticho. Petr seděl v obýváku a díval se do prázdna.

„Chci vědět všechno,“ řekla jsem pevně.

A tak mi vyprávěl o Janě – kolegyni z práce, která ho prý chápe a rozumí mu. Prý spolu byli jen párkrát venku, prý to nebylo nic vážného… Ale pro mě to bylo všechno.

Následující týdny byly peklo. Každý večer jsme spolu seděli u stolu a mlčeli. Dcery mi volaly každý den a ptaly se, jak to zvládám. Kamarádky mi radily: „Vyhoď ho! Najdi si někoho jiného!“, ale já nevěděla, co chci.

Jednou večer přišla starší dcera Klára s manželem Tomášem na návštěvu. Tomáš otevřel pivo a řekl: „Tchán je blbec, ale lidi dělají chyby.“ Klára mě objala: „Mami, hlavně mysli na sebe.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Lužánkách. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně znamená odpuštění. Je možné odpustit něco takového? Nebo je lepší začít znovu?

Jednoho dne mi Petr řekl: „Marie, nechci o tebe přijít. Udělal jsem chybu a chci to napravit.“

Nevím, jestli mu dokážu znovu věřit. Ale vím jedno – nechci žít ve lži ani v nenávisti.

Začali jsme chodit na manželskou terapii k paní doktorce Novotné. Bylo to těžké – slyšet pravdu o sobě i o něm. Ale poprvé po dlouhé době jsme spolu opravdu mluvili.

Někdy mám pocit, že jsme silnější než dřív. Jindy zase přemýšlím, jestli by nebylo lepší odejít a začít nový život sama.

Možná nikdy nezapomenu na tu bolest a zklamání. Ale možná právě teď začíná nová kapitola mého života.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec po takové zradě znovu věřit člověku, kterého jste milovali celý život?