„Myslela jsem si, že jsem součástí manželovy rodiny. Ukázalo se, že jsem se mýlila“

Vyrůstala jsem s pocitem, že jsem outsider ve vlastní rodině. Moji rodiče, Karel a Eva, byli vždy zaneprázdněni svými kariérami a společenskými životy. Byli to lidé, kteří se vyžívali v tom být neustále zaneprázdněni, vždy na nějakých akcích, schůzkách a večírcích. Výsledkem bylo, že na mě, jejich jediné dítě, měli jen málo času.

Většinu svého dětství jsem trávila s babičkou Gabrielou. Byla to laskavá a milující žena, která se snažila co nejlépe zaplnit prázdnotu způsobenou nepřítomností mých rodičů. Gabriela mi vyprávěla příběhy ze svého mládí, učila mě vařit tradiční rodinné recepty a brala mě na dlouhé procházky do parku. Přes její snahu jsem nemohla potlačit hluboký pocit osamělosti a touhy po pozornosti a lásce mých rodičů.

Jak jsem rostla, stala jsem se více nezávislou a soběstačnou. Ve škole jsem vynikala a našla si pár blízkých přátel, ale prázdnota uvnitř mě nikdy úplně nezmizela. Když jsem na vysoké škole potkala Honzu, okamžitě mě přitahovala jeho vřelá a milující povaha. Pocházel z těsně spjaté rodiny, která ztělesňovala vše, co jsem vždycky chtěla, ale nikdy neměla.

Honza mě přijal do své rodiny s otevřenou náručí. Jeho rodiče, Petr a Jana, mě od začátku považovali za svou vlastní dceru. Zvali mě na rodinné oslavy, svátky a dokonce i na jejich týdenní nedělní večeře. Poprvé v životě jsem měla pocit, že někam patřím.

Po promoci jsme se s Honzou vzali a já byla nadšená, že se oficiálně stanu součástí jeho rodiny. Přestěhovali jsme se do útulného domu nedaleko od domu jeho rodičů a já s nadšením přijala svou novou roli manželky a snachy. Myslela jsem si, že jsem konečně našla rodinu, o které jsem vždycky snila.

Postupem času se však začaly objevovat trhliny v zdánlivě dokonalé fasádě Honzovy rodiny. Petr a Jana začali projevovat známky protekce vůči svým biologickým dětem a často mě vynechávali z důležitých rodinných rozhodnutí a událostí. Plánovali věci bez mého vědomí a pak byli překvapeni, když jsem se cítila zraněná nebo opomenutá.

Honza se snažil zprostředkovat, ale jeho snahy byly často marné. Jeho rodiče mé pocity odbývali jako přehnané reakce nebo nedorozumění. Říkali věci jako: „Ach, mysleli jsme si, že tě to nebude zajímat,“ nebo „Předpokládali jsme, že máš jiné plány.“ Bylo jasné, že navzdory jejich počáteční vřelosti mě skutečně nepovažovali za součást své rodiny.

Poslední rána přišla, když Honzova sestra Jana mladší oznámila své zasnoubení. Petr a Jana uspořádali okázalou zásnubní oslavu a pozvali všechny členy rodiny kromě mě. Když se Honza zeptal proč, tvrdili, že to bylo opomenutí, ale já věděla své. Zpráva byla jasná: nejsem jedna z nich.

Cítila jsem se zrazená a zlomená a stáhla jsem se od Honzovy rodiny. Přestala jsem chodit na jejich setkání a soustředila se na budování vlastního života mimo jejich vliv. Honza mě podporoval jak jen mohl, ale napětí v našem manželství bylo nepopiratelné.

Na konci se můj sen o nalezení skutečné rodiny skrze manželství rozpadl. Uvědomila jsem si, že bez ohledu na to, jak moc jsem chtěla někam patřit, některé věci jsou prostě mimo mou kontrolu. Bolest z odmítnutí jak od mých vlastních rodičů, tak od Honzovy rodiny zanechala trvalou jizvu na mém srdci.

Stále si vážím vzpomínek na čas strávený s babičkou Gabrielou a krátkých momentů štěstí s Honzovou rodinou. Ale přijala jsem fakt, že ne všechny příběhy mají šťastné konce. Někdy je nejlepší najít sílu v sobě samé a vytvořit si vlastní pocit sounáležitosti.