„Může Mít Mnoho Manželek, Ale Jen Jednu Matku“: Vyjela na Svoji Snachu

Jana spěchala uličkami místního supermarketu, její mysl byla zaměstnána dlouhým seznamem potravin, které potřebovala nakoupit. Její manžel, Petr, ji požádal, aby přinesla pár věcí navíc pro jeho matku, která měla večer přijít na večeři. Jana si povzdechla, cítila tíhu nekonečných povinností na svých bedrech.

Když zabočila do oddělení ovoce a zeleniny, nechtěně upustila svůj nákupní seznam. Než se stihla ohnout a zvednout ho, mladý muž jí ho podal. Jejich oči se na chvíli setkaly a Jana pocítila zvláštní pocit známosti.

„Děkuji,“ řekla s úsměvem a rychle se přesunula do oddělení mléčných výrobků. Neměla čas na rozptýlení; bylo toho příliš mnoho na práci.

Mezitím byl Petr doma a připravoval se na návštěvu své matky. Věděl, jak moc jeho matka, Marie, nemá Janu ráda. Marie byla vždycky přehnaně ochranářská vůči Petrovi a nikdy nevynechala příležitost kritizovat Janinu kuchyni, úklid nebo rodičovské schopnosti.

Když se Jana konečně vrátila domů s nákupem, přivítal ji pohled na Marii sedící u kuchyňského stolu s překříženýma rukama a nespokojeným výrazem ve tváři.

„Jdeš pozdě,“ vyjela Marie. „Večeře už měla být hotová.“

Jana si kousla do jazyka a začala vybalovat nákup. Věděla, že hádat se s Marií by jen zhoršilo situaci.

Jak večer postupoval, napětí v domě houstlo. Marie našla chybu ve všem, co Jana dělala, od způsobu krájení zeleniny až po prostírání stolu. Petr se snažil zprostředkovat mír, ale jeho snahy byly marné.

Po večeři, když Jana uklízela v kuchyni, zaslechla v obývacím pokoji ostrou konverzaci mezi Petrem a jeho matkou.

„Petře, zasloužíš si lepší,“ řekla Marie. „Ona tě neocení. Nestará se o tebe tak, jak bych to dělala já.“

„Mami, prosím,“ odpověděl Petr napjatým hlasem. „Jana je moje žena. Miluji ji.“

Marie si odfrkla. „Láska? Tomu říkáš láska? Ani neumí udělat pořádnou večeři.“

Jana cítila, jak se jí v krku tvoří knedlík. Vždycky věděla, že ji Marie nemá ráda, ale slyšet to tak otevřeně bylo bolestivé.

Druhý den ráno vstala Jana brzy, aby připravila snídani pro Petra a jejich dvě děti. Když prostírala stůl, vešla do kuchyně Marie.

„Jano,“ řekla chladně Marie, „musíme si promluvit.“

Jana se připravila na další kolo kritiky.

„Petr může mít mnoho manželek,“ pokračovala Marie, „ale má jen jednu matku. A já nebudu přihlížet tomu, jak mu ničíš život.“

Jana cítila slzy v očích. Snažila se být dobrou manželkou a matkou, ale nic z toho nebylo pro Marii dost dobré.

„Možná máš pravdu,“ řekla tiše Jana. „Možná nejsem pro Petra dost dobrá.“

Marie na chvíli změkla výraz, ale rychle se vzpamatovala.

„Aspoň to chápeš,“ řekla. „Teď s tím něco udělej.“

Jana strávila zbytek dne v mlze, procházela denními rutinami, ale cítila se úplně odpojená od všeho kolem sebe. Věděla, že něco musí změnit, ale nevěděla co.

Ten večer, po uložení dětí do postele, si Jana sedla s Petrem v obývacím pokoji.

„Petře,“ začala váhavě, „myslím, že už to nezvládnu.“

Petr na ni šokovaně pohlédl. „Co tím myslíš?“

„Myslím nás,“ řekla Jana třesoucím se hlasem. „Tvoje matka má pravdu. Nejsem pro tebe dost dobrá.“

Petr jí vzal za ruku. „Jano, neříkej to. Miluji tě.“

„Ale to nestačí,“ odpověděla Jana. „Nemůžu dál žít takhle, neustále cítit, že selhávám tobě i tvojí matce.“

Petr měl slzy v očích. „Prosím tě, neopouštěj mě,“ zašeptal.

Jana zavrtěla hlavou. „Omlouvám se, Petře. Už to nezvládnu.“

Když si Jana tu noc balila věci a odcházela, cítila zvláštní směs úlevy a ohromujícího smutku. Nevěděla, co ji čeká v budoucnosti, ale věděla, že nemůže pokračovat v situaci, kde je neustále nucena cítit se nedostatečná.

Když odjížděla z domu, který kdysi byl jejím domovem, nemohla si pomoct a přemýšlela, jestli udělala správné rozhodnutí. Jen čas ukáže.