„Můj manžel je šetrný ke všem kromě své rodiny: Využívají ho bez výčitek“

Můj manžel, Jan, je ztělesněním šetrnosti. Pečlivě sleduje každou korunu, kterou utratí, a očekává stejnou úroveň odpovědnosti od ostatních. Pokud někomu půjčí pár korun na kávu, můžete si být jisti, že mu to připomene, dokud mu to nevrátí. Tato jeho vlastnost byla vždy bodem sváru v našem manželství, ale naučila jsem se s tím žít. Existuje však jedna výrazná výjimka z jeho šetřivosti: jeho rodina.

Janovi rodiče a sourozenci byli vždy významnou součástí jeho života. Vyrůstal v úzce spjaté rodině, kde se všichni o sebe starali. I když to zní dojemně, pro mě se to stalo noční můrou. Členové jeho rodiny nemají žádné zábrany žádat ho o peníze a Jan jim je bez váhání dává, aniž by se ptal.

Začalo to malými částkami. Jeho bratr, Michal, by si občas řekl o 500 korun s tím, že potřebuje peníze na benzín nebo má nečekaný účet k zaplacení. Jan mu peníze bez mrknutí oka předal. Pak začali jeho rodiče žádat o pomoc s hypotékou, lékařskými účty a dokonce i dovolenými. Pokaždé Jan sáhl do našich úspor, aby jim pomohl.

Snažila jsem se s Janem o tom mluvit několikrát. Vysvětlila jsem mu, jak jeho štědrost vůči rodině ovlivňuje naše finance a způsobuje mi stres. Ale vždy mé obavy odbyl slovy: „Jsou to moje rodina. Potřebují mě.“ Jako by neviděl, jak ho využívají.

Jednoho dne jsem se rozhodla konfrontovat jeho rodinu přímo. Svolala jsem rodinnou schůzku a vyložila své obavy. Vysvětlila jsem jim, jak jejich neustálé žádosti o peníze zatěžují naše manželství a finance. K mému zděšení byli bez omluvy. Jeho matka dokonce řekla: „Jan byl vždy ten zodpovědný. Víme, že se na něj můžeme spolehnout.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že nemají v úmyslu přestat. Viděli Jana jako svůj osobní bankomat a on byl více než ochoten hrát tuto roli. Cítila jsem se bezmocná a frustrovaná. Ať jsem se snažila Jana přesvědčit jakkoliv, zůstával slepý k jejich manipulaci.

Situace dosáhla bodu zlomu, když Michal požádal Jana o 250 000 korun na rozjezd podnikání. Takové peníze jsme neměli k dispozici, ale Jan byl odhodlaný svému bratrovi pomoci. Vzal si půjčku bez mého vědomí a peníze Michalovi předal. Podnikání zkrachovalo během šesti měsíců a my jsme zůstali s obrovským dluhem.

Naše finanční situace se po tom rychle zhoršila. Museli jsme omezit základní výdaje a naše kvalita života utrpěla. Nenáviděla jsem Janovu rodinu víc než kdy jindy, ale můj hněv vůči Janovi také rostl. Dostal nás do této situace tím, že upřednostňoval potřeby své rodiny před našimi.

Nakonec se stres stal pro mě neúnosným. Naše manželství viselo na vlásku a já se cítila jako bych se topila v moři dluhů a zášti. Dala jsem Janovi ultimátum: buď přestane dávat peníze své rodině, nebo odejdu.

Jan si vybral svou rodinu.

Odstěhovala jsem se a krátce poté podala žádost o rozvod. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala, ale nemohla jsem dál žít v situaci, kde byly mé potřeby a obavy neustále ignorovány. Jan zůstal oddaný své rodině až do konce, i když nadále využívali jeho štědrosti.

Na konci Janova šetrnost vůči všem ostatním ho nemohla zachránit před finanční zkázou způsobenou neúnavnými požadavky jeho rodiny. A i když možná finančně získali z jeho obětí, ztratili něco mnohem cennějšího: milující manželku, která už nemohla stát stranou a sledovat sebedestrukci svého manžela.