„Moje tchyně volá mému manželovi několikrát denně: Říká, že je jeho nejvyšší prioritou a cítí se povinen jí pomáhat“
Jana je výrazná žena s magnetickou osobností. Ve svých 50 letech vypadá mnohem mladší díky své oddanosti fitness a módě. Vždy byla středem pozornosti, typ člověka, který rozsvítí místnost svou přítomností. Ale za tím okouzlujícím zevnějškem se skrývá žena, která udělala ze svého syna Petra střed svého vesmíru.
Petr a já jsme manželé tři roky. Seznámili jsme se na vysoké škole a rychle se zamilovali. Byl vším, co jsem kdy chtěla v partnerovi—laskavý, inteligentní a neuvěřitelně podporující. Ale byla tu jedna věc, kterou jsem nečekala: ohromující přítomnost jeho matky v našich životech.
Jana volá Petrovi několikrát denně. Začíná to ráno veselým „Dobré ráno, miláčku!“ a pokračuje během dne s aktualizacemi o jejích aktivitách, otázkami o jeho dni a připomínkami, jak moc ho miluje. Volání končí „Dobrou noc, drahý!“ těsně předtím, než jdeme spát. Zpočátku mi to přišlo milé. Kdo by nechtěl matku, která se tak hluboce stará? Ale jak čas plynul, začalo to být dusivé.
Petr trvá na tom, že jeho matka je jeho nejvyšší prioritou. Cítí se povinen jí pomáhat se vším—od oprav v jejím domě po vyřizování pochůzek. Říká, že po rozvodu pro něj obětovala tolik a že jí dluží svou neochvějnou podporu. I když chápu jeho smysl pro povinnost, začíná to mít dopad na naše manželství.
Jana bydlí asi 30 minut od nás, ale zdá se, že je stále tady. Přichází bez ohlášení a často zůstává celé hodiny. Přesouvá nábytek, kritizuje mé vaření a dokonce komentuje, jak bychom měli vychovávat naše budoucí děti. Snažila jsem se s Petrem mluvit o nastavení hranic, ale on to odbývá s tím, že přeháním.
Jednoho večera, po dalším dlouhém dni plném Janiny neustálé přítomnosti, jsem se rozhodla mít s Petrem vážný rozhovor. Řekla jsem mu, jak se cítím—že jeho matka zasahuje do našich životů a že potřebujeme stanovit nějaké hranice pro dobro našeho manželství. Poslouchal tiše, ale moc toho neřekl.
Druhý den mi Jana zavolala. Byla rozzuřená. Petr jí řekl o našem rozhovoru a ona se cítila zrazená. Obvinila mě z toho, že se snažím postavit mezi ni a jejího syna, že jsem sobecká a nevděčná. Byla jsem ohromená. Nikdy jsem nechtěla způsobit mezi nimi rozkol; jen jsem chtěla trochu prostoru pro růst našeho manželství.
Od toho dne se věci změnily. Janiny hovory byly častější a náročnější. Petr začal trávit více času u ní doma a pomáhal jí s každou maličkostí, kterou potřebovala. Náš vztah se stal napjatým. Častěji jsme se hádali a láska, která kdysi byla tak silná, začala slábnout.
Uvědomila jsem si, že Petr nikdy nedá naše manželství na první místo. Jeho loajalita k matce byla neochvějná a bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila ho přimět vidět dopad, který to na nás má, nemohl—nebo nechtěl—se změnit.
Nakonec jsem udělala nejtěžší rozhodnutí svého života. Sbalila jsem si věci a odešla. Zlomilo mi to srdce opustit muže, kterého jsem milovala, ale nemohla jsem dál žít ve stínu jeho matky. Potřebovala jsem najít své vlastní štěstí, i kdyby to znamenalo vzdát se života, který jsme spolu vybudovali.