„Moje máma očekává, že ji budu každý týden finančně podporovat“: Nevím, jak vysvětlit, že nejsem milionářka

Před několika měsíci jsem oslavila své dvaadvacáté narozeniny. Byla to skromná oslava, jen malá sešlost s několika blízkými přáteli a rodinou. Už pár let pracuji na dálku pro technologickou firmu a i když je plat slušný, rozhodně mě to nedělá milionářkou.

Jmenuji se Kamila a od té doby, co jsem začala vydělávat, moje matka, Růžena, po mně požaduje peníze. Nejprve to byly malé částky sem a tam—500 Kč na potraviny, 1000 Kč na nové boty. Ale nedávno se její požadavky zvýšily. Teď očekává, že jí budu dávat značnou částku peněz každý týden.

„Kamilo, musíš pochopit, že je tvou povinností podporovat rodinu,“ řekla mi jednoho večera u večeře. „Tvůj otec a já jsme pro tebe udělali tolik. Je čas, abys nám to vrátila.“

Problém je, že moji rodiče nejsou finančně na dně. Můj táta, Richard, má stabilní práci jako inženýr a máma pracuje na částečný úvazek v místním butiku. Vlastní dva domy—v jednom bydlí a druhý pronajímají za slušný příjem. Přesto moje máma trvá na tom, že bych jí měla pravidelně dávat peníze.

„Mami, nemůžu si dovolit ti dávat peníze každý týden,“ snažila jsem se vysvětlit. „Mám své vlastní účty—nájem, energie, studentské půjčky. Nejsem milionářka.“

Ale moje slova jako by padala na hluché uši. „Ty nechápeš, jak je to pro nás těžké,“ odpověděla. „Máme tolik výdajů. Musíš nám pomoci.“

Cítila jsem se v pasti. Na jedné straně jsem chtěla pomoci svým rodičům, protože pro mě opravdu hodně udělali během mého dětství. Ale na druhé straně jsem nemohla ignorovat své vlastní finanční závazky. Nevydělávala jsem dost na to, abych mohla podporovat dvě domácnosti.

Situace dosáhla bodu zlomu minulý měsíc, když mi máma zavolala v slzách. „Kamilo, potřebujeme 10 000 Kč do konce týdne,“ vzlykala. „Jsme pozadu s hypotékou na nájemní nemovitost.“

Byla jsem šokovaná. Jak mohli být pozadu s hypotékou, když každý měsíc dostávali nájem? Zeptala jsem se jí na to, ale stala se defenzivní a zavěsila telefon.

V zoufalství jsem se rozhodla je navštívit ten víkend. Když jsem dorazila, zjistila jsem, že používali příjmy z nájmu k financování luxusního životního stylu—drahé dovolené, nové gadgety a večeře v luxusních restauracích.

„Mami, tati, tohle není udržitelné,“ řekla jsem jim. „Nemůžete očekávat, že vás budu zachraňovat pokaždé, když přečerpáte.“

Ale oni to tak neviděli. „Jsi naše dcera,“ řekl táta přísně. „Je tvou povinností nám pomoci.“

S pocitem porážky jsem ten den opustila jejich dům s těžkým srdcem. Věděla jsem, že jim nemůžu dál dávat peníze bez ohrožení své vlastní finanční stability. Ale jak jim to vysvětlit?

Týdny se změnily v měsíce a požadavky pokračovaly. Můj vztah s rodiči se napjal, jak jsem se snažila stanovit hranice. Obvinili mě z toho, že jsem sobecká a nevděčná.

Jednoho večera po dalším ostrém telefonátu jsem se rozplakala. Cítila jsem se jako selhání jako dcera i jako jedinec snažící se prosadit ve světě.

Přála bych si říct, že se věci zlepšily, ale nestalo se tak. Moji rodiče na mě dál tlačili kvůli penězům a náš vztah se ještě více zhoršil. Musela jsem učinit těžké rozhodnutí distancovat se od nich kvůli svému vlastnímu duševnímu a finančnímu zdraví.

Byla to těžká cesta a jsou dny, kdy cítím obrovskou vinu. Ale uvědomila jsem si, že někdy musíte upřednostnit své vlastní potřeby a stanovit hranice—i s rodinou.