Mezi dveřmi: Příběh o pokoji, který nikdy nebyl jen můj

„Terezo, už zase máš zamčeno? Víš, že to není fér vůči ostatním!“ ozvalo se za dveřmi. Máma stála na chodbě a já cítila, jak mi v hrudi buší srdce. Bylo už po desáté večer, brácha Adam měl zase noční můru a táta se vrátil z práce později než obvykle. V našem dvoupokojovém bytě na Žižkově už dávno nebylo místo na tajemství ani na klid.

Seděla jsem na posteli, v ruce mobil a v hlavě vířily myšlenky. Věděla jsem, že máma má pravdu – můj pokoj byl jediný, který měl dveře vedoucí jen do chodby. Ten druhý, větší, byl průchozí: člověk musel projít kolem gauče a Adamovy postele, aby se dostal do kuchyně nebo koupelny. Když jsem byla malá, bylo mi to jedno. Ale teď, když mi bylo sedmnáct a potřebovala jsem svůj prostor, byl tenhle pokoj moje pevnost.

„Mami, potřebuju trochu klidu na učení. Zítra píšu maturitu z češtiny,“ odpověděla jsem tiše.

Máma povzdechla a odešla. Slyšela jsem, jak si v kuchyni nalévá čaj a šeptá si něco s tátou. Věděla jsem, že řeší mě. Poslední týdny byly napjaté – táta přišel o práci v bance a začal jezdit s Uberem. Máma dělala dvanáctky v nemocnici a Adam měl čím dál častěji záchvaty vzteku. Bylo těžké najít doma místo, kde by člověk mohl být sám.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se a přemýšlela: Měla bych ustoupit? Přestěhovat se do průchozího pokoje, aby máma mohla mít aspoň trochu klidu? Nebo mám právo na svůj prostor?

Ráno mě probudil křik. Adam házel polštářem po tátovi: „Nechci být v průchoďáku! Terezo má všechno!“

Táta zvýšil hlas: „Terezo, pojď sem!“

Sešla jsem do obýváku. Máma seděla u stolu s kruhy pod očima.

„Musíme to vyřešit,“ začala. „Adam potřebuje víc klidu kvůli škole. Ty jsi starší, zvládneš to. Co kdyby ses přestěhovala do průchozího pokoje?“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Proč já? Proč vždycky já musím ustupovat?“

Adam se rozbrečel. Táta mlčel.

„Terezo,“ řekla máma tiše, „já už nemůžu. Potřebuju aspoň trochu místa pro sebe.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Venku pršelo a já věděla, že nemám kam jít.

Celý den jsem byla jako na trní. Ve škole jsem nedokázala myslet na nic jiného než na to, co mě čeká doma. Kamarádka Klára mi psala: „Přijď k nám přespat.“ Ale já věděla, že útěk nic nevyřeší.

Večer jsem seděla u stolu s rodinou. Nikdo nemluvil. Jen Adam občas popotáhl.

„Terezo,“ začal táta opatrně, „víme, že je to těžké. Ale jsme rodina. Musíme si pomáhat.“

„A kdo pomůže mně?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to rozmyslela.

Máma se rozplakala. Táta ji objal.

„Promiňte,“ zašeptala jsem a odešla do svého pokoje.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co znamená být součástí rodiny. O tom, jak jsme kdysi všichni večeřeli spolu a smáli se u televize. O tom, jak se všechno změnilo.

Ráno jsem si sbalila věci do krabic. Když mě máma viděla stát ve dveřích průchozího pokoje s krabicí v ruce, rozplakala se znovu.

„Terezo…“

„Já to zvládnu,“ řekla jsem tiše.

První noc v průchozím pokoji byla hrozná. Slyšela jsem každý krok na chodbě, každé otevření dveří do koupelny. Adam si pouštěl pohádky na tabletu dlouho do noci.

Ale něco se změnilo. Máma byla klidnější. Adam přestal křičet. Táta mi ráno donesl čaj a sedl si ke mně.

„Jsi statečná,“ řekl tiše.

Nevím, jestli je tohle správné řešení. Nevím, jestli někdy budu mít svůj vlastní prostor. Ale možná je tohle rodina – dělat kompromisy i tehdy, když to bolí.

Někdy si říkám: Je správné obětovat své soukromí pro klid ostatních? Nebo bych měla víc bojovat za sebe? Co byste udělali vy na mém místě?