Mezi dvěma světy: Když se manžel vzdaluje našemu synovi

„Proč na mě pořád koukáš takhle, Jano?“ Tomášův hlas byl ostrý jako břitva, když jsem mu v kuchyni podávala hrnek s kávou. Bylo pondělní ráno, venku pršelo a náš syn Matěj seděl u stolu s rozmazanou čokoládovou pomazánkou na tváři. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět.

„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli dneska vezmeš Matěje do školky,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem křičela. Už několik týdnů jsem sledovala, jak se Tomáš od nás odtahuje. Dřív byl ten, kdo Matěje učil jezdit na kole, kdo s ním stavěl bunkry z dek a polštářů. Teď se zdálo, že ho náš syn spíš obtěžuje.

Tomáš jen mávl rukou. „Nemám čas, mám důležitou poradu.“ A odešel do koupelny. Matěj se na mě podíval těma svýma velkýma očima. „Mami, proč už si se mnou táta nehraje?“ zeptal se šeptem. V tu chvíli mi vhrkly slzy do očí. Co mu mám říct? Že jeho táta má teď jiné starosti? Že ho možná něco trápí? Nebo že už nás nemiluje?

Začalo to nenápadně. Tomáš býval veselý, rád vtipkoval a večer si se mnou povídal o všem možném. Ale poslední půlrok se změnil. Přestal se smát, domů chodil pozdě a když už byl doma, zavíral se v pracovně nebo zíral do telefonu. Když jsem se ptala, co se děje, jen pokrčil rameny nebo mi vyčetl, že ho dusím otázkami.

Jednou večer jsem to nevydržela. Matěj už spal a já seděla v obýváku s hrnkem čaje. Tomáš přišel domů později než obvykle a ani se neobtěžoval sundat si boty. „Tomáši, co se děje? Proč jsi pořád pryč? Proč už nejsi s Matějem?“ vyhrkla jsem.

Podíval se na mě s výrazem, který jsem u něj nikdy neviděla – byl v něm vztek i smutek zároveň. „Nevíš, jak je to těžký! V práci mě dusí, šéf mi pořád dává nové úkoly a doma… doma je to taky jen samý křik a povinnosti! Já už prostě nemůžu!“

„Ale my tě potřebujeme… Matěj tě potřebuje,“ zašeptala jsem.

„A co když já potřebuju chvíli klidu?“ odpověděl tvrdě a odešel do ložnice.

Začala jsem si všímat dalších věcí. Tomáš byl podrážděný i kvůli maličkostem – když Matěj rozlil džus, když jsem zapomněla koupit jeho oblíbené pivo. Přestali jsme spolu večeřet, každý jedl jindy. Matěj se mě častěji ptal, proč je táta smutný nebo proč na něj křičí.

Jednoho dne přišla moje maminka na návštěvu. Seděla jsem s ní v kuchyni a snažila se nesesypat. „Mami, já už nevím, co mám dělat. Tomáš je pořád pryč a když je doma, je jako cizí člověk.“

Maminka mě pohladila po ruce. „Možná byste si měli promluvit s někým odborným. Tohle není jen únava.“

Ale Tomáš o tom nechtěl ani slyšet. „Já nejsem blázen! Psycholog je pro slabochy,“ odsekl mi jednou večer.

Začala jsem mít strach o Matěje. Viděla jsem, jak se uzavírá do sebe, jak se bojí něco říct tátovi. Jednou přišel ze školky s obrázkem rodiny – nakreslil mě a sebe, ale Tomáš tam nebyl.

„Proč tam není táta?“ zeptala jsem se opatrně.

Matěj pokrčil rameny. „On je pořád pryč.“

To mě zasáhlo víc než cokoliv jiného.

Jednoho večera jsme seděli s Tomášem naproti sobě u stolu. Mlčeli jsme dlouho, až to ticho bylo nesnesitelné.

„Tomáši… chceš ještě být s námi?“ zeptala jsem se tiše.

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Nevím.“

V tu chvíli mi došlo, že možná láska nestačí. Že někdy nestačí ani všechny společné vzpomínky, ani sliby dané před oltářem.

Začala jsem přemýšlet o tom, co bude dál. Mám zůstat kvůli Matějovi? Nebo odejít a dát nám všem šanci začít znovu? Každý den hledám odpověď.

Možná největší bolest není v tom, že nás Tomáš opouští fyzicky, ale že už tu dávno není duševně.

Někdy si říkám: Je možné zachránit vztah, když jeden z nás už nechce bojovat? A co je vlastně správné pro naše dítě – zůstat spolu za každou cenu, nebo mít odvahu odejít?