Když srdce ztichne: Příběh Jany, která zapomněla milovat

„Jano, slyšíš mě vůbec?“ Petrův hlas se rozléhal kuchyní jako ozvěna v prázdném bytě. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v ledové vodě, a sledovala, jak kapky stékají po skle. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už mě jeho otázky nezajímají. Že už necítím nic – ani lásku, ani vztek, jenom ticho.

„Promiň, co jsi říkal?“ odpověděla jsem tiše, aniž bych se otočila. Petr si povzdechl a posadil se ke stolu. „Jano, poslední dobou jsi úplně jiná. Jako bys tu ani nebyla. Co se děje?“

Jak mu mám vysvětlit, že nevím? Že mě to samotnou děsí? Vždycky jsem byla ta, co všechno řeší, co má na všechno odpověď. Ale teď… teď jsem byla jen stínem sama sebe.

Náš byt na Žižkově byl plný věcí, které jsme společně vybírali – obrazy z dovolené v Beskydech, starý hrnek po babičce, knihy, které jsme nikdy nedočetli. Ale místo domova se z něj stal labyrint vzpomínek, ve kterém jsem bloudila bez cíle.

Petr byl vždycky ten stabilní. Pracoval jako účetní v malé firmě na Vinohradech, nikdy nezapomněl koupit mléko a každé ráno mi vařil kávu. Já pracovala jako redaktorka v časopise o bydlení – psala jsem o krásných domovech jiných lidí, zatímco ten náš se pomalu rozpadal.

Začalo to nenápadně. Přestala jsem odpovídat na jeho zprávy během dne. Přestala jsem se těšit na společné večery. Když mě objal, byla jsem jako ledová socha. Nešlo o žádnou hádku nebo zradu – jen o tiché odcizení, které se plížilo mezi námi jako mlha.

Jednoho večera jsme seděli u televize a Petr najednou vypnul zvuk. „Jano, já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju vědět, jestli mě ještě miluješ.“

Podívala jsem se na něj a poprvé v životě jsem nedokázala zalhat. „Nevím,“ zašeptala jsem. „Opravdu nevím.“

To ticho mezi námi bylo horší než jakákoliv hádka. Petr odešel spát do obýváku a já zůstala sedět v kuchyni až do rána. Přemýšlela jsem o tom, kdy přesně se to stalo – kdy moje srdce přestalo bít pro něj.

Druhý den mi volala máma. „Janičko, přijedeš na víkend? Táta by tě rád viděl.“ Věděla jsem, že za tím je víc – že máma cítí napětí v mém hlase i přes telefon.

Na chalupě v Polabí bylo všechno jako dřív – vůně sena, starý pes Ben u plotu, táta s novinami na zápraží. Jen já už nebyla stejná. Máma mě pozorovala u snídaně a nakonec to nevydržela: „Co se děje mezi tebou a Petrem?“

„Nevím… prostě už to není ono,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

„Láska není vždycky jen pocit,“ řekla tiše máma. „Někdy je to rozhodnutí.“

Ale co když už nemám sílu rozhodnout? Co když už ve mně nic nezbylo?

V práci jsem byla čím dál roztěkanější. Kolega Tomáš si všiml mého smutku: „Jano, nechceš zajít na oběd? Možná by ti prospělo změnit prostředí.“ Souhlasila jsem jen proto, abych nemusela domů.

Na obědě jsme mluvili o všem možném – o politice, o počasí, o tom, jak je těžké najít v Praze normální bydlení. Tomáš byl vtipný a laskavý, ale já cítila jen únavu.

Jednou večer mi napsala sestra Lucie: „Jani, co se děje? Petr mi volal… prý jsi úplně jiná.“

„Já už nevím, kdo vlastně jsem,“ odepsala jsem jí.

Začala jsem chodit po Praze bez cíle – procházela jsem Letnou, seděla na lavičce u Vltavy a pozorovala lodě. Přemýšlela jsem o tom, jestli je možné ztratit lásku jen tak… nebo jestli ji člověk musí něčím zabít.

Jednoho dne mi Petr řekl: „Jano, já tě pořád miluju. Ale nemůžu být jediný, kdo bojuje.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé pocítila smutek místo lhostejnosti. „Promiň,“ zašeptala jsem. „Já už nemám sílu.“

Odešla jsem z bytu s jedním kufrem a pocitem prázdnoty. Ubytovala jsem se u Lucie na Smíchově a snažila se začít znovu.

První týdny byly těžké – všechno mi připomínalo Petra. Jeho oblíbený hrnek v kuchyni, jeho svetr přehozený přes židli. Lucie mě objala: „To přejde, uvidíš.“

Ale já si nebyla jistá.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Novotné. „Jano,“ řekla mi jednou při sezení, „možná jste nikdy nedostala prostor být sama sebou. Možná jste žila podle očekávání ostatních.“

Ta slova mě zasáhla víc než cokoliv předtím.

Začala jsem psát deník – poprvé po letech ne o krásných domovech jiných lidí, ale o sobě. O svých strachách, snech i prázdnotě.

Jednou večer mi Petr napsal: „Doufám, že jsi šťastná.“

Nevěděla jsem, co odpovědět.

Dnes už je to rok od našeho rozchodu. Petr má novou přítelkyni a já mám svůj malý byt na Letné. Pořád hledám samu sebe – někdy mám pocit, že už vím kdo jsem, jindy zase bloudím ve tmě.

Ale jedno vím jistě: někdy je lepší odejít než zůstat a předstírat lásku.

Možná je největší odvaha přiznat si vlastní prázdnotu a začít znovu.

A vy? Už jste někdy cítili tuhle tichou prázdnotu? Myslíte si, že láska může opravdu zmizet beze stopy?