Když si dcera vybrala jeho, ne nás: Příběh zlomeného otce

„To nemyslíš vážně, Aničko!“ vyhrkl jsem a hlas mi přeskočil. Stál jsem v předsíni našeho bytu na sídlišti v Brně, v ruce klíče, které mi v dlani zvlhly potem. Moje dcera stála naproti mně, oči zarudlé, ale tvrdohlavě upřené do mých. Vedle ní stál Tomáš – ten kluk, kterého jsem nikdy neměl rád. Vždycky byl moc sebevědomý, moc hlučný, moc… cizí.

„Tati, já už nejsem malá holka. Chci žít s Tomášem. Chci si zkusit být dospělá,“ řekla Anička a její hlas se třásl, ale v očích měla odhodlání. Moje žena Jana stála za mnou, ruce sepjaté, tvář bledou. Věděl jsem, že se bojí říct cokoli – vždycky byla ta smířlivější z nás dvou.

V tu chvíli mi připadalo, že se mi hroutí svět. Vždyť Anička byla moje holčička! Ta, kterou jsem vodil do školky, která mi šeptala do ucha svá tajemství, která se ke mně tiskla při bouřce. A teď tu stojí a říká mi, že odchází. Kvůli němu.

„A co škola? Co maturita? Myslíš si, že Tomáš ti pomůže s učením? Nebo že tě podrží, až to budeš potřebovat?“ vyjel jsem na ni ostřeji, než jsem chtěl.

Tomáš se na mě podíval s tím svým typickým úsměvem. „Nebojte se, pane Novotný. O Aničku se postarám.“

Chtělo se mi křičet. Měl jsem chuť ho popadnout za límec a vyhodit z bytu. Ale Anička už si balila věci do batohu. Všechno šlo tak rychle. Ještě včera jsme spolu seděli u stolu a smáli se nad starými fotkami.

Když za nimi zaklaply dveře, v bytě zůstalo ticho. Jana mě objala kolem ramen, ale já cítil jen prázdnotu. „Nech ji jít,“ šeptala mi do ucha. „Musíme jí věřit.“

Ale jak mám věřit někomu, kdo mi bere dceru?

Dny plynuly pomalu. Každý večer jsem čekal, že Anička zavolá nebo přijde domů. Ale telefon mlčel. Jana se snažila udržet domácnost v chodu – vařila její oblíbené jídlo, nechávala jí vzkazy na stole. Já jsem jen seděl v obýváku a díval se na její prázdnou židli.

Jednou večer jsem to nevydržel a zavolal jí. Zvedla to až po dlouhém zvonění.

„Ahoj tati,“ ozvalo se tiše.

„Aničko… chybíš nám. Mám o tebe strach.“

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Mám tě ráda, tati. Ale potřebuju si to zkusit sama.“

Chtěl jsem jí říct tolik věcí – že Tomáš není pro ni dost dobrý, že ji zklame, že ji nikdy nebude milovat tak jako my. Ale místo toho jsem jen polkl slzy a popřál jí dobrou noc.

Začaly chodit řeči. Sousedka paní Dvořáková mě zastavila na chodbě: „Slyšela jsem, že Anička bydlí s tím Tomášem? To je ten kluk od naproti? Prý má problémy s policií…“

Zamrazilo mě. Opravdu jsem o své dceři nevěděl vůbec nic? Jana mě uklidňovala: „To jsou jen drby. Anička je chytrá holka.“ Ale já měl v hlavě jen zmatek a strach.

Jednoho dne přišla Anička domů – nečekaně, bez ohlášení. Byla hubenější, bledší a v očích měla stín.

„Tati… můžu tu dneska přespat?“ zeptala se tiše ve dveřích.

Objal jsem ji tak pevně, až jsem měl pocit, že ji rozdrtím.

Večer jsme seděli v kuchyni a ona vyprávěla – o hádkách s Tomášem, o tom, jak je těžké platit nájem i studovat zároveň, o tom, jak si připadá sama mezi cizími lidmi.

„Proč jsi nám nic neřekla?“ zeptala se Jana tiše.

Anička sklopila oči: „Nechtěla jsem vás zklamat.“

V tu chvíli jsem pochopil – nebylo to o Tomášovi ani o nás. Bylo to o tom, že Anička potřebovala zjistit sama, kdo je. A já ji místo podpory jen tlačil pryč.

Dnes už je to rok od té doby, co odešla poprvé. Naše vztahy jsou křehké jako sklo – opatrné dotyky slov i gest. S Tomášem už není. Občas přijde na návštěvu nebo zavolá jen tak bez důvodu.

Pořád mě bolí vzpomínka na ten den v předsíni. Pořád si kladu otázku: Kde jsme udělali chybu? Měl jsem bojovat víc? Nebo ji pustit dřív?

Možná je tohle údělem rodiče – milovat natolik, že umíme pustit i když to bolí nejvíc.

Co byste udělali vy? Máme bojovat za své děti do poslední chvíle, nebo jim dát svobodu i za cenu bolesti?