Když se Petr vrátil, už jsem nebyla ta samá žena

„Tak co, Jano, pomůžeš mi, nebo ne?“ Petr stál ve dveřích mého bytu, v očích směs zoufalství a pýchy, kterou nikdy nedokázal úplně skrýt. Byl to ten samý pohled, jaký měl, když mi před lety oznamoval, že odchází za lepším životem – za lepší ženou, jak jsem si tehdy myslela.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechno. Na naše první rande v kavárně na Národní třídě, kde mi přinesl růži a slíbil, že mě nikdy neopustí. Na večery, kdy jsme spolu seděli na balkoně našeho panelákového bytu v Modřanech a plánovali budoucnost. Na jeho sliby, že až jednou prorazí se svým podnikáním, budeme mít všechno, co si přejeme.

A pak přišel ten den. Petr začal vydělávat víc peněz než kdokoliv z našich známých. Najednou měl nové auto, drahé obleky a já jsem se cítila jako někdo, kdo mu už nestačí. „Jano, potřebuju víc prostoru,“ řekl mi tehdy v kuchyni mezi dvěma doušky kávy. „Mám pocit, že mě brzdíš.“

Odešel. Beze slova útěchy, bez vysvětlení. Jen mi nechal klíče na stole a já zůstala sama s naším psem Maxem a hromadou nezaplacených účtů. Roky jsem se snažila pochopit, co jsem udělala špatně. Proč jsem nebyla dost dobrá.

Teď tu stál znovu. Vypadalo to, že zestárl o deset let. Vlasy měl prošedivělé a ruce se mu třásly. „Jano,“ začal znovu tišeji, „vím, že jsem ti ublížil. Ale teď… teď potřebuju pomoc.“

„Proč já?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Kde je ta tvoje nová žena? Kde jsou ti kamarádi z golfu?“

Petr sklopil oči. „Odešla. Všichni odešli. Když se mi přestalo dařit, zbyl jsem sám.“

V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a lítosti. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy jsem brečela do polštáře a přála si, aby se mi aspoň jednou omluvil. A teď tu byl – zlomený a prosící.

„Co vlastně chceš?“ zeptala jsem se tvrději, než jsem zamýšlela.

„Potřebuju půjčit peníze,“ přiznal Petr a v očích se mu zaleskly slzy. „Jinak přijdu o byt.“

Zasmála jsem se hořce. „A proč bych ti měla věřit? Když jsi měl všechno, zapomněl jsi na mě. Teď chceš moji pomoc?“

Petr se posadil na židli u kuchyňského stolu – toho stolu, kde jsme kdysi snídali ve dvou. „Jano, vím, že nemám právo tě o nic žádat. Ale jsi jediná, kdo mi ještě zbyl.“

Chvíli bylo ticho. Slyšela jsem jen tikání hodin a Maxovo tiché oddechování pod stolem.

„Víš,“ začala jsem pomalu, „když jsi odešel, myslela jsem si, že už nikdy nebudu šťastná. Ale naučila jsem se žít sama se sebou. Naučila jsem se být silná.“

Petr mlčel a já cítila, jak ve mně roste rozhodnutí.

„Pomůžu ti,“ řekla jsem nakonec tiše. „Ale ne proto, že bych ti něco dlužila. Pomůžu ti proto, že chci být lepší člověk než ty tehdy.“

Petr se rozplakal. Poprvé za celou dobu našeho vztahu jsem ho viděla opravdu slabého.

Dala jsem mu peníze – ne tolik, kolik chtěl, ale dost na to, aby měl čas najít řešení.

Když odešel, sedla jsem si ke stolu a dívala se na prázdný hrnek od kávy.

Přemýšlela jsem: Proč lidé zapomínají na ty, kteří je milovali nejvíc? A kolikrát ještě musíme odpustit těm, kteří nás zradili?

Co byste udělali vy na mém místě? Pomohli byste člověku, který vás kdysi opustil?