Když se domov rozpadá: Příběh zrady a mlčení

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem, když jsem vešla do našeho bytu a uviděla ho, jak sedí na gauči s cizí ženou. V ruce držela naši oblíbenou hrníčkovou kávu a smála se jeho vtipům. V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku. Naše dcera Anička ležela už třetí den v Motole s vysokými horečkami a já jsem se vracela domů jen na chvíli pro čisté oblečení a pár věcí.

„Kláro, to není tak, jak si myslíš,“ začal Tomáš, ale já ho přerušila: „A jak to teda je? Proč je tady? Proč zrovna teď?“

Ta žena – blondýna s výrazným make-upem – se na mě podívala s úšklebkem. „Možná bych měla jít,“ řekla tiše, ale Tomáš ji zadržel: „Ne, zůstaň.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít všechno kolem sebe. Místo toho jsem popadla tašku a zabouchla za sebou dveře. Slzy mi tekly po tvářích ještě na schodech. V hlavě mi vířily myšlenky: Jak dlouho už to trvá? Jak mohl? Proč zrovna teď, když Anička potřebuje oba rodiče?

V nemocnici jsem seděla u Aničky a hladila ji po vlasech. Byla bledá, slabá, ale když otevřela oči a usmála se na mě, snažila jsem se jí úsměv oplatit. „Maminko, kdy přijde táta?“ zeptala se tiše. Zatajila jsem dech. „Brzy, zlatíčko,“ zalhala jsem.

Doma jsem se nevrátila. Přespávala jsem u Aničky na rozkládací židli a doufala, že Tomáš přijde k rozumu. Ale místo toho mi poslal zprávu: „Potřebujeme si promluvit.“

Když jsem konečně našla odvahu a zavolala mámě, čekala jsem útěchu. Vždycky byla ta silná žena, která mě podržela v těžkých chvílích. „Mami, Tomáš má jinou. Přivedl ji k nám domů… když je Anička v nemocnici,“ vzlykala jsem do telefonu.

Chvíli bylo ticho. Pak máma řekla: „Kláro, chlapi jsou prostě takoví. Musíš být silná kvůli Aničce. Nedělej z toho drama.“

Ztuhla jsem. „Mami, vždyť mě podvedl! A ještě si ji přivedl domů!“

„Tohle se stává. Hlavně neudělej ostudu před sousedy. Musíš to vydržet kvůli dítěti,“ pokračovala klidně.

V tu chvíli jsem pocítila větší bolest než při Tomášově zradě. Máma – moje jediná opora – mě nechala ve štychu. Měla jsem chuť křičet do světa, že to není fér.

Další dny byly jako zlý sen. Tomáš mi psal zprávy, že potřebuje čas na rozmyšlenou. Prý je zmatený a neví, co chce. Jeho milenka – Lenka – mu prý dává to, co já už dávno ne. Prý jsem se změnila od té doby, co se narodila Anička.

Vzpomínám si na naše začátky. Byli jsme mladí, zamilovaní, chodili jsme na procházky po Letné a snili o budoucnosti. Tomáš mi nosil růže a psal básničky na papírky, které schovával pod polštář. Když jsme se brali v kostele svatého Ludmily, myslela jsem si, že nic krásnějšího už nezažiju.

Po roce přišla Anička – naše sluníčko. Tomáš byl u porodu a plakal štěstím. První měsíce byly těžké – nevyspalé noci, koliky, únava… Ale drželi jsme spolu.

A pak přišla rutina. Tomáš začal pracovat déle, já byla pořád doma s Aničkou. Přestali jsme spolu mluvit o věcech, které nás těšily. On byl pořád na mobilu nebo v práci, já utíkala do světa pohádek a plenek.

Možná jsem něco přehlédla? Možná jsem měla být víc ženou a míň mámou? Tyhle otázky mě pronásledovaly každou noc.

Když Aničku pustili z nemocnice domů, bylo ticho dusivé. Tomáš byl odtažitý, Lenka mu psala zprávy i večer u televize. Já vařila večeři a snažila se předstírat normální rodinu.

Jednou večer jsem zaslechla hádku mezi Tomášem a jeho matkou v kuchyni:

„Tomáši, co to děláš? Klára je skvělá žena! Myslíš na Aničku?“

„Mami, já už to takhle dál nedám! S Lenkou je mi dobře! Klára mě dusí!“

Stála jsem za dveřmi a cítila se menší než kdy dřív.

Nakonec přišlo rozhodnutí – Tomáš odešel k Lence. Zůstala jsem sama s Aničkou v našem bytě na Jižním Městě. Máma mi dál volala jen proto, aby mi připomněla, že mám být silná kvůli dítěti a neudělat ostudu rodině.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo slyší bez odsuzování.

Jednou večer seděla Anička u stolu a kreslila obrázek rodiny – byla tam ona, já… a někde v rohu malý smutný tatínek.

„Mami, proč už nejsme všichni spolu?“ zeptala se tiše.

Objala jsem ji a slíbila jí, že všechno bude zase dobré.

Ale bude? Kde brát sílu dál? A proč je v naší společnosti pořád tak těžké říct nahlas: Tohle není v pořádku?