Když přátelství bolí: Příběh o jednostranné oporě

„Jano, já už prostě nemůžu! Potřebuju, abys mě dneska vyslechla, jinak se zblázním!“ Aniččin hlas zněl v telefonu naléhavě, skoro zoufale. Bylo úterý večer, venku pršelo a já jsem právě uspávala vnučku, protože dcera měla noční směnu v nemocnici. Ale Anička byla vždycky na prvním místě. Položila jsem telefon na stůl, pohladila malou po vlasech a šeptla: „Za chvíli přijdu, zlatíčko.“

Když jsem dorazila k Aničce domů, seděla už u stolu s červeným vínem a oči měla zarudlé od pláče. „Honza mi zase napsal, že jsem hysterka a že by bylo lepší, kdybychom se už vůbec nevídali. Já už fakt nevím, co mám dělat…“ začala a slova se z ní sypala jako hrách. Poslouchala jsem ji dvě hodiny, utěšovala, radila, nabízela řešení. Bylo to tak vždycky – Anička byla bouře emocí a já její tichý přístav.

Přátelily jsme se skoro dvacet let. Poznaly jsme se v kanceláři, když nám bylo něco přes čtyřicet. Obě čerstvě po rozvodu, obě s dospívajícími dětmi a pocitem, že život začíná nanovo. Ze začátku jsme si vyměňovaly jen pracovní rady, pak jsme spolu chodily na kávu po práci a nakonec jsme trávily dlouhé večery u čaje a povídaly si o všem možném – o dětech, bývalých manželech, práci i snech.

Anička byla vždycky ta výraznější. Smála se nahlas, plakala nahlas, milovala nahlas. Já byla spíš ta tichá voda – poslouchala jsem, chápala a nabízela rameno k vyplakání. Všichni říkali, že jsme nerozlučná dvojka. Jenže časem jsem si začala všímat, že naše přátelství je jako houpačka – Anička sedí nahoře a já ji držím zezdola.

Když měla Anička problémy – s dcerou, která nechtěla studovat, s novým přítelem, který jí lhal, nebo s prací – volala mi klidně i v noci. „Janičko, prosím tě, co mám dělat? Já už fakt nevím…“ A já vždycky měla čas. Vyslechla jsem ji, poradila, někdy jen mlčela a držela ji za ruku.

Ale když jsem jednou potřebovala já…

Bylo to loni na podzim. Dcera přišla domů s tím, že čeká dítě a otec dítěte se k ničemu nemá. Byla zoufalá a já taky. Měla jsem pocit, že se mi svět hroutí pod rukama. Zavolala jsem Aničce – poprvé za dlouhou dobu jsem potřebovala její podporu.

„Aničko, můžu za tebou přijít? Potřebuju si s někým promluvit…“

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozvalo: „Jani, promiň, ale já fakt nemám sílu na tvoje problémy. Sama mám teď dost svých starostí.“

Zůstala jsem stát v kuchyni s mobilem v ruce a cítila jsem, jak mi tečou slzy po tváři. Najednou mi došlo, že když já potřebuji oporu, není tu nikdo. Celý život jsem byla pro ostatní silná – pro děti, pro kolegy v práci i pro Aničku. Ale kdo je silný pro mě?

Dny plynuly a já se snažila tvářit statečně. Pomáhala jsem dceři s malou vnučkou, chodila do práce a doufala, že Anička zavolá a zeptá se, jak mi je. Nezavolala.

Jednou jsme se potkaly náhodou v obchodě. „Ahoj Jani! Jak se máš?“ usmála se na mě tím svým širokým úsměvem.

„Mám se… nějak,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

„Promiň, že jsem ti tehdy nezavolala zpátky. Ale fakt jsem byla úplně vyčerpaná,“ řekla rychle a už sahala po jogurtech do regálu.

Chtěla jsem jí říct všechno – jak moc mě to bolelo, jak moc jsem ji potřebovala. Ale místo toho jsem jen kývla hlavou a odešla.

Doma jsem dlouho přemýšlela nad tím, co vlastně přátelství znamená. Je to jen o tom být tu pro druhého? Nebo by to mělo být vzájemné? Proč mám pocit, že dávám víc než dostávám?

Začala jsem si víc všímat lidí kolem sebe. Kolegyň v práci, které měly čas na kávu jen když potřebovaly něco vyřešit. Sousedky, která přišla pro radu ohledně syna, ale nikdy se nezeptala na mou rodinu.

Jednoho dne mi dcera řekla: „Mami, ty jsi pro všechny taková vrba… Ale kdo je vrba pro tebe?“

Zamrazilo mě. Uvědomila jsem si, že celý život dávám energii druhým a zapomínám na sebe.

Začala jsem chodit na procházky sama do lesa. Seděla jsem na lavičce u rybníka a přemýšlela o tom všem. Bylo mi smutno i úlevně zároveň – poprvé za dlouhou dobu jsem byla sama se sebou.

Jednoho dne mi Anička napsala zprávu: „Janičko, můžeme se sejít? Potřebuju tě.“

Chvíli jsem váhala. Pak jsem jí odepsala: „Promiň, dneska nemůžu.“

Poprvé v životě jsem dala přednost sobě.

Možná to zní tvrdě nebo sobecky. Ale někdy je potřeba chránit své vlastní srdce.

A tak se ptám: Má smysl držet přátelství za každou cenu? Nebo je někdy lepší pustit ty, kteří nás jen vysávají? Co byste udělali vy?