Když láska bolí: Příběh o hranicích a odvaze odejít

„Jestli to ještě jednou přineseš, tak tě přísahám, že tě donutím to sníst i s obalem!“ Lucka stála uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě, oči jí planuly vztekem a v ruce svírala plastový sáček od rohlíků. Moje ruce se třásly, když jsem se snažil najít slova, která by situaci uklidnila. Ale už jsem byl unavený. Unavený z věčných hádek, z jejích výbuchů, z toho, že nikdy nic nebylo dost dobré.

„Lucko, vždyť jsou to jen rohlíky. Koupil jsem je cestou z práce, protože jsi říkala, že nemáme nic k snídani,“ pokusil jsem se o klidný tón. Ale ona už mě neposlouchala. „Ty nikdy neposloucháš! Říkala jsem ti, že chci čerstvé pečivo z pekárny u metra, ne tyhle gumové hnusy ze supermarketu! Proč je to tak těžké pochopit?“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že tohle není normální. Že už nejde jen o rohlíky nebo o to, kdo vynese koš. Bylo to něco hlubšího – boj o moc, který Lucka vedla od začátku našeho vztahu. Všechno muselo být podle ní. Když jsme se poznali na vysoké škole v Praze, byla okouzlující – sebevědomá, vtipná, všichni ji obdivovali. Ale brzy jsem zjistil, že její kouzlo má i temnou stránku.

Její rodiče byli zvyklí jí ustupovat ve všem. Když jsme k nim jezdili na víkendy do jejich domu v Říčanech, viděl jsem, jak její máma tiše sklání hlavu a táta radši odejde do garáže, když Lucka zvýší hlas. „Ona je prostě taková,“ říkali mi. „Musíš ji brát s rezervou.“ Ale já jsem nechtěl být další v řadě těch, kdo se jí podřizují.

Naše hádky byly čím dál častější. Kvůli maličkostem – špatně pověšenému prádlu, nesprávně umytému nádobí, nebo tomu, že jsem zapomněl koupit její oblíbený jogurt. Jednou mi dokonce vyčetla, že jsem jí koupil růže místo tulipánů k narozeninám. „Ty mě vůbec neznáš!“ křičela tehdy a já měl pocit, že se mi srdce rozpadá na kusy.

Moji rodiče si všimli, že se něco děje. Máma mi jednou při návštěvě šeptla: „Tomáši, jsi šťastný? Máš pocit, že tě Lucka podporuje?“ Nevěděl jsem, co odpovědět. Cítil jsem se slabý a provinilý zároveň – jako bych selhal v tom být dobrým partnerem.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a Lucka mi oznámila: „Za měsíc jedeme na dovolenou do Chorvatska s mými rodiči. Už jsem to zařídila.“ Ani se mě nezeptala, jestli mám čas nebo chuť jet. „Lucko, mohl bych o tom aspoň rozhodnout s tebou?“ zkusil jsem opatrně. „Proč? Stejně bys nic lepšího nevymyslel,“ odsekla.

Začal jsem se uzavírat do sebe. Přestal jsem se vídat s kamarády – Lucka je neměla ráda a vždycky našla způsob, jak mi setkání rozmluvit. „Proč bys měl chodit ven s Honzou? Vždyť je to trouba,“ smála se posměšně. Postupně jsem ztrácel sebevědomí i radost ze života.

Jednoho dne jsem přišel domů dřív z práce a slyšel Lucku mluvit po telefonu s kamarádkou Katkou. „On je úplně neschopnej! Ani pořádně neumí pověsit záclony. Někdy si říkám, jestli bych si neměla najít někoho lepšího.“ Stál jsem za dveřmi a cítil se jako malý kluk. Slzy mi tekly po tváři a poprvé mě napadlo: Co když má pravdu? Co když opravdu nestojím za nic?

Ale pak přišel zlom. Jednoho rána jsem si všiml modřiny na ruce – Lucka mě předchozí večer popadla za zápěstí tak silně, že mi tam zůstaly otisky jejích prstů. Najednou mi došlo, že tohle už není jen psychické týrání. Že už jde o víc.

Zavolal jsem svému nejlepšímu kamarádovi Honzovi a všechno mu řekl. „Tomáši, tohle není normální vztah,“ řekl mi tiše do telefonu. „Musíš odejít.“

Trvalo mi ještě několik týdnů najít odvahu. Každý den jsem si opakoval: „Zasloužím si víc. Zasloužím si respekt.“ Nakonec jsem jednoho večera sbalil pár věcí do batohu a odešel. Lucka křičela a nadávala mi do zbabělců, ale já už byl rozhodnutý.

Začátky byly těžké – bydlel jsem u Honzy na gauči a měl pocit, že jsem selhal ve všem. Ale postupně jsem začal znovu dýchat. Našel jsem si novou práci v malé kavárně na Vinohradech a začal chodit na terapii.

Dnes už vím, že láska není boj o moc ani strach z toho udělat chybu. Je to vzájemný respekt a podpora.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Jak je možné, že člověk přehlíží varovné signály tak dlouho? A kolik lidí kolem nás žije v podobném tichém zoufalství? Co byste udělali vy na mém místě?