Když jsem přísahala, že už nikdy nebudu milovat

„Už nikdy,“ opakuji si v duchu, zatímco sleduji, jak se na stole třese hrnek s kávou. Venku prší a kapky bubnují do oken kavárny U Tří lvů. „Už nikdy nedovolím, aby mi někdo zlomil srdce.“

„Martino, slyšíš mě vůbec?“ ozve se naproti mně hlas mé nejlepší kamarádky Jany. „Měla bys jít dál. Vždyť jsi ještě mladá!“

„Jsem unavená, Jani,“ odpovím tiše a dívám se do šedého dne za oknem. „Mám dost. Vážně. Už nechci nikoho poznávat.“

Jana si povzdechne a pohladí mě po ruce. „Ale sama víš, že to není pravda.“

Jenže já vím své. Po rozvodu s Petrem jsem si slíbila, že už nikdy nedovolím žádnému muži, aby mi znovu ublížil. Dvanáct let manželství, dvě děti, nekonečné hádky o peníze, o čas, o to, kdo je horší rodič. A nakonec jeho nevěra s kolegyní z práce. Všichni kolem mě říkali: „To se stává, hlavně kvůli dětem zůstaň silná.“ Ale já jsem byla jen prázdná schránka.

„Martino, pojď dnes večer na víno,“ navrhuje Jana. „Aspoň na chvíli vypneš.“

Chci odmítnout, ale nakonec kývnu. Co můžu ztratit? Doma mě čeká jen ticho a prázdné pokoje – děti jsou tento týden u Petra.

Večer sedíme v malé kavárně na Letné. Je tu plno, ale Jana má známého číšníka, takže nám najde místo u malého stolku v rohu. Když si objednáváme druhou skleničku vína, přisedne si k nám muž kolem čtyřicítky. Má tmavé vlasy a laskavé oči.

„Promiňte, je tu volno?“ zeptá se zdvořile.

Jana se usměje: „Jasně, klidně si sedněte.“

Chvíli je trapné ticho. Pak se muž představí: „Jsem Tomáš.“

Já jen kývnu: „Martina.“

Začneme si povídat – nejdřív o počasí, pak o Praze, o tom, jak se město změnilo za poslední roky. Tomáš je vtipný a má zvláštní klid v hlase. Zjišťuji, že je rozvedený jako já a má dceru na gymnáziu.

Jana se po chvíli omluví na toaletu a já zůstávám s Tomášem sama. Najednou cítím nervozitu, kterou jsem už roky nezažila.

„Taky jste po rozvodu?“ zeptá se tiše.

Přikývnu. „A už nikdy nechci nic řešit s muži.“

Usměje se smutně. „To jsem si taky říkal. Ale člověk nikdy neví.“

Dlouho do noci si povídáme – o dětech, o tom, jak těžké je začínat znovu od nuly. O strachu z budoucnosti i o malých radostech všedního dne.

Když odcházíme z kavárny, prší ještě víc. Tomáš mi nabídne deštník a doprovodí mě až ke stanici tramvaje.

„Bylo to fajn,“ řeknu rozpačitě.

„Taky jsem si to užil,“ odpoví a jeho pohled je upřímný.

Doma nemůžu usnout. Přemýšlím nad tím večerem a poprvé po dlouhé době cítím něco jako naději.

Další dny jsou zvláštní – píšeme si zprávy, občas si zavoláme. Jana je nadšená: „Vidíš? Říkala jsem ti to!“ Ale já mám strach. Co když zase všechno pokazím? Co když mě Tomáš zklame stejně jako Petr?

Jednoho dne mě Tomáš pozve na procházku po Stromovce. Je chladno a listí šustí pod nohama.

„Martino,“ zastaví se najednou a podívá se mi do očí. „Nechci na tebe tlačit. Ale rád bych tě poznal víc.“

Cítím v krku knedlík. „Já nevím… bojím se.“

Chytí mě za ruku. „Já taky. Ale možná právě proto bychom to měli zkusit.“

Doma mě čeká telefonát od dcery Kláry: „Mami, táta říkal, že má novou přítelkyni.“

Zamrazí mě to. Najednou mám pocit, že všechno je moc rychlé – nový muž v mém životě, děti, které to možná nepochopí… A co když mě budou soudit? Co když selžu jako matka?

Večer volám Janě a brečím do telefonu: „Nevím, co mám dělat! Bojím se být šťastná!“

Jana mě uklidňuje: „Martino, máš právo na nový začátek. Děti tě pochopí – hlavně když uvidí, že jsi spokojená.“

Další týdny jsou jako na houpačce – jednou mám pocit, že zvládnu všechno na světě, jindy mě přepadne panika a chuť utéct zpátky do samoty.

Jednou večer sedíme s Tomášem u něj doma a povídáme si o všem možném.

„Víš,“ řekne najednou vážně, „já taky nejsem dokonalý. Ale rád bych ti byl oporou.“

Dívám se na něj a poprvé po letech cítím klid.

Není to pohádka – děti mají své výhrady, bývalý manžel mi hází klacky pod nohy a okolí má spoustu názorů na to, co je správné pro ženu po čtyřicítce. Ale já poprvé věřím, že mám právo být šťastná.

Někdy večer přemýšlím: Proč máme takový strach začít znovu? Proč si myslíme, že po jednom pádu už nemáme nárok na lásku? Možná právě proto bychom měli riskovat – protože život je příliš krátký na to být pořád jen sami.