„Jsem unavená z návštěv u tchánů: Vždy mě zaměstnají prací“

Víkendy by měly být časem pro odpočinek a uvolnění po hektickém pracovním týdnu. Pro většinu lidí je to příležitost dohnat spánek, trávit čas s rodinou nebo se věnovat koníčkům. Bohužel, mé víkendy se staly vším jiným než odpočinkem od té doby, co jsem se provdala do rodiny mého manžela.

Moji tchánové bydlí asi dvě hodiny od nás a rádi nás zvou na víkend. Zpočátku jsem si myslela, že je to skvělý nápad. Představovala jsem si útulné rodinné večeře, dlouhé rozhovory a možná i nějaký čas na prozkoumání okolní přírody. Ale realita mě tvrdě zasáhla hned při první návštěvě.

Od chvíle, kdy jsme dorazili, bylo jasné, že moji tchánové mají jinou představu o tom, co by měla víkendová návštěva obnášet. Můj manžel, Petr, byl přivítán s otevřenou náručí a usazen do obývacího pokoje, aby si odpočinul a povídal si s rodiči. Mezitím jsem já okamžitě dostala seznam úkolů.

„Mohla bys pomoci na zahradě? Plevele už jsou mimo kontrolu,“ řekla by mi tchyně s milým úsměvem. Nebo: „Garáž potřebuje uspořádat; je to takový nepořádek,“ dodal by tchán. Nezáleželo na tom, že jsem právě strávila celý týden dlouhými hodinami v práci. Jakmile jsem vstoupila do jejich domu, očekávalo se ode mě, že si vyhrnu rukávy a pustím se do práce.

Zpočátku jsem se snažila být chápavá. Říkala jsem si, že se mě jen snaží zapojit do rodinných aktivit. Ale jak návštěvy pokračovaly, bylo jasné, že to je vzorec. Každá víkendová návštěva se proměnila v maraton úkolů a prací, které mě nechávaly vyčerpanou a frustrovanou.

Jednoho víkendu jsem se rozhodla promluvit. „Opravdu potřebuji nějaký čas na odpočinek,“ řekla jsem Petrovi cestou k jeho rodičům. „Nemůžu pořád dělat všechny ty práce pokaždé, když navštívíme.“

Petr se na mě podíval s nechápavým výrazem. „Ale oni jen chtějí trávit čas s námi,“ řekl. „A není to tak, že by tě žádali o něco příliš těžkého.“

Povzdechla jsem si a uvědomila si, že nechápe, jak vyčerpávající to pro mě je. „Nejde o obtížnost,“ vysvětlila jsem. „Jde o to, že nikdy nemám pauzu. Ty si můžeš odpočinout a užít si čas s nimi, ale já pořád pracuji.“

Když jsme dorazili k jeho rodičům, snažila jsem se nastavit nějaké hranice. „Ráda trochu pomohu,“ řekla jsem tchánům, „ale opravdu potřebuji tento víkend trochu odpočinku.“

Přikývli a usmáli se, ale bylo jasné, že moje slova nebrali vážně. Během hodiny jsem dostala seznam úkolů, které bylo třeba udělat před večeří. Petr mezitím ležel na gauči a sledoval televizi s tátou.

Jak měsíce plynuly, moje rozhořčení rostlo. Začala jsem se děsit našich víkendových návštěv s vědomím, že mě zanechají více vyčerpanou než na začátku. Znovu jsem se pokusila promluvit s Petrem, ale zůstal netečný k mé frustraci.

Jednoho obzvlášť vyčerpávajícího víkendu jsem dosáhla svého bodu zlomu. Po hodinách strávených úklidem půdy, zatímco Petr a jeho rodiče si užívali pohodový oběd, jsem konečně praskla. „Už to nemůžu dál dělat,“ řekla jsem se slzami v očích. „Potřebuji pauzu.“

Petr se na mě podíval s opravdovým zmatením. „Ale my jen trávíme čas s rodinou,“ řekl.

Uvědomila jsem si tehdy, že nikdy nepochopí, jak moc mě tyto návštěvy vyčerpávají. Nešlo jen o úkoly; šlo o pocit neocenění a samozřejmosti.

Nakonec jsem přestala jezdit na víkendové návštěvy úplně. Petr pokračoval v návštěvách svých rodičů sám, zatímco já zůstávala doma a snažila se znovu získat nějaký klid a odpočinek. Nebylo to ideální řešení, ale bylo to jediné způsobem, jak si uchovat zdravý rozum.

Naše manželství tím nakonec utrpělo. Neustálé napětí z pocitu neocenění a přepracování si vybralo svou daň na našem vztahu. Odcizili jsme se a nebyli schopni překlenout propast, která mezi námi vznikla.

Víkendy jsou pro mě stále citlivým tématem. Co mělo být časem odpočinku a spojení se stalo zdrojem stresu a rozhořčení. A i když jsem našla nějaký klid tím, že zůstávám doma, škody na našem vztahu zůstávají bolestnou připomínkou toho, co mohlo být.