„Jmenovala se Lenka, Byla Jeho Bývalá Kolegyně“: Jen Několik Hodin Před Naší Výroční Večeří Mi Manžel Zavolal a Řekl, Že Musíme Mluvit

Když jste mladí, často se cítíte neporazitelní. Rozhodujete se impulzivně, aniž byste přemýšleli o dlouhodobých důsledcích. Já nebyla jiná. Potkala jsem Petra, když mi bylo 22 let, čerstvě po vysoké škole a připravená dobýt svět. Byl okouzlující, ambiciózní a všechno, co jsem si myslela, že chci v partnerovi. Vzali jsme se do roka od našeho setkání, přesvědčeni, že naše láska překoná všechno.

O pět let později jsme žili pohodlný život v předměstské čtvrti v Praze. Petr rychle stoupal po firemním žebříčku a já jsem se usadila v práci, kterou jsem milovala jako grafická designérka. Plánovali jsme oslavit naše páté výročí svatby speciální večeří v naší oblíbené restauraci. Strávila jsem týdny plánováním každého detailu, od rezervace až po oblečení, které si vezmu.

Ale jen několik hodin před naší výroční večeří mi Petr zavolal. Jeho hlas byl napjatý a řekl, že musíme mluvit. Srdce mi kleslo. Věděla jsem, že něco není v pořádku.

„Martino,“ začal, „je něco, co ti musím říct.“

Připravila jsem se na to, co přijde dál.

„Jmenuje se Lenka,“ řekl. „Byla mou kolegyní v mé předchozí práci.“

Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík. Lenka. To jméno mi znělo povědomě, ale nemohla jsem si ho zařadit.

„Už několik měsíců se vídáme,“ pokračoval Petr. „Nechtěl jsem, aby se to stalo, ale stalo se.“

Můj mozek pracoval na plné obrátky, snažila jsem se zpracovat to, co říkal. Jak se to mohlo stát? Měli jsme dnes večer oslavovat naši lásku, ne ji ničit.

„Myslím, že ji miluji,“ řekl Petr s hlasem plným zlomení.

Cítila jsem se, jako by mi někdo vytrhl zem pod nohama. Jak nám to mohl udělat? Mně?

„Potřebuji nějaký čas na to, abych si to ujasnil,“ řekl. „Zůstanu u Tomáše na nějakou dobu.“

Tomáš byl Petrův nejlepší kamarád z vysoké školy. Věděla jsem, že ho Tomáš bez otázek přijme.

Když jsem zavěsila telefon, pocítila jsem vlnu emocí. Hněv, smutek, zrada. Jak mohl Petr zahodit všechno, co jsme spolu vybudovali pro někoho, koho sotva znal?

Strávila jsem následující dny v mlze, snažila jsem se pochopit, co se stalo. Přehrávala jsem si naše rozhovory stále dokola v hlavě a hledala známky toho, co jsem přehlédla. Ale žádné tam nebyly. Petr byl vždy dobrý v skrývání svých pocitů.

O týden později přišel Petr domů pro nějaké své věci. Vypadal unaveně a vyčerpaně, jako by několik dní nespal.

„Omlouvám se, Martino,“ řekl. „Nikdy jsem tě nechtěl zranit.“

Ale jeho slova zněla dutě. Jak by mohl být omluvný, když si vybral někoho jiného místo mě?

Jak týdny přecházely v měsíce, snažila jsem se pokračovat ve svém životě. Ale nebylo to snadné. Kamkoli jsem se podívala, byly tam připomínky Petra a života, který jsme spolu sdíleli. Naše oblíbená kavárna, park, kde jsme chodili venčit psa, dokonce i obchod s potravinami, kde jsme dělali týdenní nákupy.

Vrhla jsem se do práce s nadějí, že mě to odvede od bolesti. Ale bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, nemohla jsem uniknout pocitu prázdnoty, který se usadil v mé hrudi.

Jednoho dne jsem narazila na Lenku v místní kavárně. Vypadala stejně překvapeně jako já.

„Martino,“ řekla třesoucím se hlasem. „Nečekala jsem tě tady.“

Nevěděla jsem, co říct. Část mě chtěla na ni křičet za to, že mi zničila život, ale jiná část věděla, že to nebyla úplně její vina.

„Omlouvám se,“ řekla s očima plnými slz. „Nikdy jsem nechtěla, aby se to stalo.“

Ale její omluva mi nepomohla cítit se lépe. Nezměnila fakt, že moje manželství bylo u konce a že si Petr vybral ji místo mě.

Když jsem odcházela z kavárny, uvědomila jsem si, že musím pustit minulost, pokud chci někdy jít dál. Nebude to snadné, ale bylo to jediné řešení k uzdravení.

Na konci nebyl pro Petra a mě žádný šťastný konec. Náš milostný příběh skončil náhle a bolestivě. Ale možná, jen možná, stále existuje naděje pro mě najít štěstí znovu někdy v budoucnu.