„Jez můj nákyp, ne ten od své ženy,“ řekla moje tchyně mému manželovi

Bylo to typické nedělní odpoledne, když se moje tchyně, Jana, rozhodla přijít neohlášená. Můj manžel, Petr, a já jsme právě dojedli oběd a já byla v kuchyni a uklízela. Jana vešla s obvyklým pocitem nadřazenosti a nesla nákyp.

„Petře, udělala jsem tvůj oblíbený nákyp,“ oznámila a položila ho na pult. „Měl bys jíst tohle místo toho, co uvařila Eva.“

Pocítila jsem bodnutí zranění, ale snažila jsem se to přejít. Petr se na mě omluvně podíval, ale nic neřekl. Věděl, že je lepší se s matkou nehádát.

Jana pak obrátila svou pozornost k obývacímu pokoji. „Tady je nepořádek,“ prohlásila. „Petr nemůže žít v takových podmínkách. Evo, vezmi hadr a začni uklízet. Já se postarám o zbytek, protože očividně neumíš pořádně uklízet.“

Byla jsem ohromená. Celé ráno jsem strávila úklidem domu. Nebylo to dokonalé, ale daleko od nepořádku. Chtěla jsem protestovat, ale slova mi uvízla v krku. Petr zůstal zticha, oči upřené na podlahu.

Jana začala uklízet s vervou, která naznačovala, že je na misi. Přesouvala nábytek, utírala prach ze všech povrchů a vysávala koberce. Řídila jsem se jejími pokyny, utírala kuchyňské pulty a vytírala podlahu.

Jak jsem pracovala, nemohla jsem si pomoct a cítila jsem rostoucí pocit odporu. Nebylo to poprvé, co mě Jana podkopala v mém vlastním domě. Vždy byla kritická ke všemu, co jsem dělala, od vaření po úklidové schopnosti. Petr se mě nikdy nezastal a já se začínala cítit jako outsider ve vlastním manželství.

Po tom, co se zdálo jako hodiny, Jana konečně dokončila svůj úklidový záchvat. Rozhlédla se po domě s uspokojeným úsměvem. „Tak, mnohem lepší,“ řekla. „Petr si zaslouží žít v čistém domě.“

Přinutila jsem se usmát a přikývla, ale uvnitř jsem zuřila. Jana brzy poté odešla a zanechala za sebou svůj nákyp a stopu emocionálního chaosu.

Ten večer jsme si s Petrem sedli k večeři. Ohřál Janin nákyp a podával ho beze slova. Jak jsme jedli v tichu, nemohla jsem to už déle držet v sobě.

„Petře, proč jí dovoluješ, aby se ke mně takhle chovala?“ zeptala jsem se s hlasem třesoucím se emocemi.

Podíval se na mě unavenýma očima. „Evo, víš jaká je. Je prostě jednodušší jít s tím.“

„Jednodušší pro koho?“ opáčila jsem. „Protože pro mě to není jednoduché. Jsem tvoje žena, Petře. Měl bys mě bránit.“

Povzdechl si a položil vidličku. „Vím, ale je to moje matka. Nemůžu ji prostě vyříznout z našich životů.“

„Nežádám tě, abys ji vyřízl,“ řekla jsem s očima plnýma slz. „Žádám tě o podporu, abys jí ukázal, že mě respektuješ jako svou ženu.“

Petr neodpověděl. Jen zíral na svůj talíř, ztracený v myšlenkách.

Dny se změnily v týdny a nic se nezměnilo. Jana pokračovala v návštěvách bez ohlášení a přinášela s sebou své nákypy a kritiku. Petr zůstal pasivní, chycený mezi loajalitou k matce a závazkem ke mně.

Naše manželství začalo pod tíhou Janina zasahování krachovat. Láska a respekt, které jsme kdysi měli jeden k druhému, byly nahrazeny odporem a frustrací. Neustále jsme se hádali a vzdálenost mezi námi se každým dnem zvětšovala.

Nakonec naše manželství nevydrželo ten tlak. Rozešli jsme se a nakonec rozvedli. Jana dosáhla svého—její syn byl opět pod její kontrolou.

Když jsem balila své věci a opouštěla dům, který jsme kdysi nazývali domovem, nemohla jsem si pomoct a cítila jsem směs úlevy a smutku. Ztratila jsem manžela, ale také jsem se osvobodila od toxického vlivu své tchyně.