Jedna noc, kdy se všechno zhroutilo: Když jsem zjistila, že Petr miluje jinou

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem, když jsem v jeho mobilu zahlédla zprávu: „Těším se na tebe zítra, Leni.“ Byla to jedna z těch listopadových nocí, kdy déšť bubnuje do oken a člověk má pocit, že se svět zmenšil na malý, studený byt v paneláku na Jižním Městě. Petr seděl v kuchyni, upíjel studené pivo a tvářil se, že se nic neděje. Ale já už věděla. Věděla jsem, že tohle není jen krize, že tohle je konec.

„Co jsi to četla?“ zeptal se tiše, aniž by se na mě podíval. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít všechno kolem sebe. Měsíce jsem cítila, že se něco děje. Jeho pohledy, které sklouzávaly jinam, jeho mlčení, když jsem se ptala, co ho trápí. Ale vždycky jsem si říkala: „To je jen období, to přejde.“

„Komu píšeš, Petře? Kdo je Lenka?“ hlas se mi třásl, ale snažila jsem se být silná. On jen pokrčil rameny. „To není, jak si myslíš.“

„Tak jak to je?“

Mlčel. Dlouho. Pak se zvedl, prošel kolem mě a já cítila jeho parfém, který jsem mu koupila k narozeninám. Najednou mi ten pach připadal cizí, odporný. „Je to kolegyně z práce. Jen jsme si psali.“

„Aha, takže se těšíš na kolegyni z práce? Tak moc, že jí píšeš v deset večer?“

Následující minuty byly směsicí výčitek, mlčení a slz. Petr se nakonec přiznal. „Ano, je to Lenka. Něco mezi námi je. Ale nevím, co s tím mám dělat.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá život na tisíc kousků. Všechno, co jsme spolu budovali – společné víkendy na chalupě u Mníšku, hádky o tom, kdo vynese koš, smích nad blbými českými komediemi v televizi – to všechno najednou ztratilo smysl.

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ ptala jsem se mezi vzlyky. „Proč jsi mi lhal?“

„Nechtěl jsem ti ublížit. Nevěděl jsem, jak to ukončit. Nechtěl jsem být ten špatný.“

Byla jsem naštvaná, zklamaná, ale hlavně jsem se cítila zrazená. Vždycky jsem věřila, že když dva lidé spolu žijí, měli by si říkat pravdu. Ale teď jsem měla pocit, že jsem žila v iluzi.

Dny, které následovaly, byly jako v mlze. Chodila jsem do práce, kde jsem se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Moje kolegyně Jana si všimla, že nejsem ve své kůži. „Co se děje, Martino?“ ptala se opatrně. Jen jsem zavrtěla hlavou. „Nic, jen jsem unavená.“

Večer jsem seděla v kuchyni a zírala do prázdna. Petr se odstěhoval k rodičům do Modřan a já zůstala sama v bytě, kde všechno připomínalo jeho. Jeho hrnek s nápisem „Nejlepší táta na světě“, i když jsme děti nikdy neměli. Jeho staré tenisky v předsíni, které jsem neměla sílu vyhodit.

Moje máma mi volala každý den. „Martinko, přijď na oběd, uvařím ti svíčkovou.“ Ale já neměla chuť na nic. Jen jsem ležela v posteli a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc náročná? Moc žárlivá? Nebo jsem prostě nebyla dost dobrá?

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala Petrovi. „Potřebuju odpovědi,“ řekla jsem mu. Sešli jsme se v malé kavárně na Vinohradech, kde jsme kdysi slavili naše první výročí. Seděl naproti mně, vypadal unaveně a starší. „Martino, promiň. Nechtěl jsem ti ublížit. Ale s Lenkou je to jiné. Je mi s ní lehčeji.“

„A co já? Co naše roky? Naše plány?“

Pokrčil rameny. „Nevím. Asi jsem se změnil. Nebo jsme se změnili oba.“

Cestou domů jsem brečela v tramvaji mezi cizími lidmi. Nikdo si mě nevšímal, každý byl ponořený do svého světa. Připadala jsem si neviditelná, zbytečná.

Začala jsem chodit k psycholožce. První sezení bylo těžké. „Martino, co byste chtěla změnit?“ ptala se mě doktorka Novotná. „Chtěla bych zase věřit lidem,“ odpověděla jsem tiše.

Měsíce plynuly a já se pomalu učila žít sama. Začala jsem chodit na jógu, víc jsem se vídala s kamarádkami. Jednou mi Jana řekla: „Víš, že jsi silnější, než si myslíš?“ Možná měla pravdu.

Ale někdy, když večer ležím v posteli a slyším déšť bubnovat do oken, vrací se mi ta noc znovu a znovu. Přemýšlím, jestli ještě někdy dokážu někomu věřit. Jestli ještě někdy budu schopná otevřít své srdce a nebát se, že mi ho někdo znovu rozbije.

Možná nejsem jediná, kdo tohle zažil. Možná je nás víc. Jak jste to zvládli vy? Dá se vůbec po takové zradě znovu věřit?