Experiment, který rozbil naši rodinu: Když pravda bolí víc než lež

„Jano, kdy jsi naposledy byla šťastná?“ vyhrkl jsem to na ni jednou večer, když Matýsek už dávno spal a v bytě na Jižním Městě bylo ticho, které mě dusilo. Seděla na pohovce, v ruce hrnek s vlažným čajem, oči upřené do prázdna. „Nevím, Pavle. Asi když jsme byli na chalupě u tvých rodičů. To bylo… před dvěma lety?“ odpověděla tiše a já cítil, jak se mi hrudník svírá.

Sedm let jsme spolu. Sedm let, během kterých jsme si slibovali, že budeme jiní než naši rodiče – žádné hádky kvůli penězům, žádné mlčení u večeře, žádné výčitky. A přesto jsme tam byli. Já, unavený z práce v IT firmě, ona, vyčerpaná z mateřské a věčného kolotoče kolem Matýska. Každý večer jsem se snažil najít odvahu zeptat se jí, co ji trápí, ale vždycky jsem to spolkl. Až do toho večera.

Začal jsem si všímat, že Jana je pořád někde jinde. Fyzicky doma, ale duchem… jako by byla za sklem. Když jsem přišel domů, byla tichá, někdy podrážděná, někdy jen smutná. Matýsek se na mě vrhal s radostí, ale Jana se jen usmála a šla uklidit kuchyň. Přestali jsme spolu spát. Přestali jsme spolu mluvit o čemkoli jiném než o synovi nebo nákupu. A já jsem začal mít strach, že ji ztrácím.

Jednoho dne jsem si přečetl článek o „experimentu obrácených rolí“. Prý když si muž na týden vyzkouší roli ženy na mateřské, pochopí, co všechno jeho partnerka pro rodinu dělá. Rozhodl jsem se to zkusit. „Jano, co kdybych si vzal týden dovolené a staral se o Matýska a domácnost já? Ty si odpočineš, zajdeš s kamarádkami na kafe, půjdeš do kina…“ navrhl jsem jí. Podívala se na mě podezřívavě, ale nakonec souhlasila. „Dobře, ale nevydržíš to,“ řekla s úsměvem, který byl spíš smutný než veselý.

První den jsem byl nadšený. Snídaně, hraní s Matýskem, procházka do parku, oběd, uspávání… Jenže už odpoledne jsem byl vyčerpaný. Matýsek měl záchvat vzteku, když jsem mu nedovolil další čokoládu. Kuchyň vypadala jako po výbuchu. Jana přišla domů a já měl pocit, že jsem selhal. „To je normální,“ řekla a pohladila mě po rameni. „Zítra to bude lepší.“

Jenže nebylo. Další dny byly ještě horší. Matýsek onemocněl, měl horečku a já nevěděl, co dělat. Volal jsem Janě do práce, ona mi radila po telefonu, ale já byl zoufalý. Večer jsem seděl v koupelně na zemi a brečel. „Jak to zvládáš každý den?“ zeptal jsem se jí, když přišla domů. „Nevím. Prostě musím,“ odpověděla a v očích měla slzy.

Po týdnu jsem byl na dně. Jana byla vděčná za volno, ale mezi námi to bylo ještě napjatější než předtím. Místo abych ji pochopil, začal jsem jí vyčítat, že je pořád unavená a že já to přece taky zvládl – i když jsem věděl, že jsem nezvládl vůbec nic. Hádali jsme se kvůli maličkostem. Matýsek začal být neklidný, v noci se budil a volal maminku.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a mlčeli. „Pavle, proč jsi to vlastně dělal?“ zeptala se najednou Jana. „Chtěl jsem ti pomoct… nebo možná pochopit, proč jsi taková,“ přiznal jsem. „A pochopil jsi?“ „Ne. Jen vím, že je to těžké. Ale pořád nevím, proč jsme spolu tak nešťastní.“

Jana se rozplakala. „Já už nevím, jak dál. Mám pocit, že jsme jen spolubydlící. Že už nejsme rodina.“ Ta slova mě zasáhla jako facka. Vždyť jsme měli všechno – byt, dítě, práci… Ale něco zásadního nám uniklo.

Začali jsme chodit na párovou terapii. Psycholožka nám kladla otázky, na které jsme neměli odpovědi: Kdy jste si naposledy řekli něco hezkého? Kdy jste spolu byli jen tak? Co vás spojuje kromě Matýska? Bylo to bolestivé. Vytahovali jsme staré křivdy, hádali se před cizím člověkem, ale aspoň jsme mluvili.

Jednou večer mi Jana řekla: „Možná bychom měli být chvíli od sebe.“ Zůstal jsem sedět v kuchyni sám a díval se na fotku z naší svatby. Byli jsme tam šťastní – nebo jsme si to aspoň mysleli.

Teď je to měsíc, co žijeme odděleně. Já bydlím u kamaráda v Modřanech, Jana s Matýskem zůstala v našem bytě. Každý den si voláme kvůli synovi, ale o nás už nemluvíme. Nevím, jestli ještě někdy budeme rodina.

Někdy v noci přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Bylo to tím experimentem – nebo už dávno předtím? A dá se vůbec zachránit něco, co se rozpadlo na tisíc kousků?

Možná největší experiment je vůbec zkusit znovu věřit. Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o rodinu, když už skoro nic nezbylo?