„Až se ti narodí dítě, nečekej ode mě pomoc: Ultimátum mé mámy“

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem nadšená. Můj manžel Tomáš a já jsme se snažili o dítě více než rok a konečně se nám splnil sen. Byli jsme nadšení, že můžeme sdílet tuto zprávu s našimi rodinami a očekávali jsme radost a podporu. Reakce mé mámy však byla daleko od toho, co jsem si představovala.

„Až se ti narodí dítě, nečekej ode mě pomoc,“ řekla přímo. „Když se nestaráš o nikoho jiného, proč bych se měla starat o tebe?“

Její slova mě zasáhla jako facka. Vždycky jsem si myslela, že máme slušný vztah, ale její reakce mě přiměla vše zpochybnit. Nebyla to jen nedostatek nadšení; byla to chladnost a hrozba, která následovala.

Moje máma, Jana, byla vždycky trochu tvrdá povaha. Vychovávala mého bratra Petra a mě sama poté, co nás táta opustil, když jsme byli děti. Pracovala na několika místech, aby nám zajistila střechu nad hlavou a jídlo na stole. Respektovala jsem ji za to, ale její hořkost se zdála růst s každým dalším rokem.

Ironií její hrozby bylo, že mě neustále žádala o finanční pomoc. Její důchod sotva pokrýval její životní náklady a často mi volala s pláčem, že nemůže vyjít s penězi. Vždycky jsem jí pomohla, i když to napínalo náš rozpočet.

„Proč nepožádáš Petra o pomoc?“ jednou jsem navrhla.

„Petr má svou vlastní rodinu, o kterou se musí starat,“ odsekla. „Nemůže si dovolit mi pomáhat.“

Bylo pravda, že Petr měl manželku a dvě děti, ale já také. Tomáš a já jsme oba pracovali na plný úvazek a snažili jsme se šetřit na příchod našeho dítěte. Přesto máma nikdy nebrala v úvahu, že bychom mohli mít také problémy.

Jak mé těhotenství pokračovalo, mámin přístup se nezlepšil. Pokračovala v tom, že mi volala kvůli penězům, ale nikdy se nezeptala, jak se cítím nebo jestli něco nepotřebuji. Bylo to, jako by mé těhotenství bylo pro ni nepříjemností.

Jednoho dne, po dalším vyhroceném telefonátu, kdy požadovala peníze, jsem se rozhodla ji konfrontovat.

„Mami, proč jsi tak proti tomu mi pomoci s dítětem?“ zeptala jsem se.

„Protože mi nikdy nepomůžeš, pokud tě o to neprosím,“ odpověděla chladně. „Myslíš si, že jsi lepší než ostatní, protože máš dobrou práci a pěkný dům.“

Její slova mě hluboce zasáhla. Vždycky jsem se snažila jí pomoci co nejvíce, ale pro ni to nikdy nebylo dost. Zdálo se, že mě nenávidí za to, že mám stabilní život, něco, co ona nikdy neměla.

Poslední kapkou bylo, když jsem byla v osmém měsíci těhotenství. Máma mi volala s pláčem, že nemůže zaplatit nájem a bude vystěhována, pokud do konce týdne nesežene 10 000 Kč. Tomáš a já jsme právě zaplatili hromadu věcí pro miminko a neměli jsme tolik peněz nazbyt.

„Promiň, mami,“ řekla jsem třesoucím se hlasem. „Teď je prostě nemáme.“

„Fajn,“ vyprskla. „Nečekej ode mě žádnou pomoc, až se ti narodí dítě.“

Dodržela své slovo a nebyla tam, když se naše dcera Eliška narodila. Nevolala ani nenavštívila nemocnici. Zlomilo mi to srdce, ale musela jsem se soustředit na svou novou rodinu.

Měsíce ubíhaly bez jakéhokoli kontaktu s mámou. Jednoho dne mi z ničeho nic zavolal Petr.

„Slyšela jsi něco od mámy?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Proč?“

„Volá mi neustále kvůli penězům,“ řekl. „Nemůžu ji pořád zachraňovat.“

Zdálo se, že máma konečně požádala Petra o pomoc, ale nepřineslo mi to žádnou útěchu. Trhlina mezi námi zůstala a pochybovala jsem, že se někdy zahojí.

Na konci dne zanechalo mámino ultimátum trvalou jizvu na našem vztahu. Její odmítnutí mě podpořit během jednoho z nejdůležitějších období mého života bylo něco, co jsem nemohla snadno odpustit nebo zapomenout.