Pavel Řekl Valentině: „Nepotřebuješ Dítě, Nezvládneš To. Dej Ho K Adopci. Je To Lepší Pro Všechny.“

Valentinino těhotenství bylo pro její rodinu majákem naděje. Ve svých osmadvaceti letech byla v nejlepších letech svého života a vše se zdálo být dokonalé. Její manžel, Pavel, byl podporující a nadšený z toho, že se stane otcem. Připravili dětský pokojíček, navštěvovali předporodní kurzy a dokonce vybrali jméno pro svého syna—Jakub.

Karla, Valentinina teta, byla po celou dobu těhotenství stálým zdrojem podpory. „Valentina zářila,“ vzpomíná Karla. „Neměla žádné ranní nevolnosti, její krevní tlak byl perfektní a každé ultrazvukové vyšetření ukazovalo zdravé dítě. Všichni jsme byli tak nadšení.“

Nicméně, jak se blížil termín porodu, Valentina začala cítit neklid. Nemohla přesně určit proč, ale něco nebylo v pořádku. Její lékař ji ujišťoval, že je vše v pořádku, ale Valentina nemohla setřást pocit blížící se katastrofy.

Den porodu přišel a Valentina začala přirozeně rodit. Ale po několika hodinách porodu bylo jasné, že něco není v pořádku. Srdeční tep dítěte klesal a Valentina měla nesnesitelné bolesti. Lékařský tým se rozhodl provést akutní císařský řez.

Operace byla napjatá. Jakub se narodil s pupeční šňůrou omotanou kolem krku a nedýchal. Lékaři ho rychle převezli na Jednotku intenzivní péče novorozenců (JIP), zatímco Valentina byla zašita a převezena na zotavení.

Pavel byl zoufalý strachy. Strávil hodiny procházením nemocničních chodeb, rozpolcený mezi tím, zda zůstat u své ženy nebo zkontrolovat svého novorozeného syna. Karla se ho snažila utěšit, ale její vlastní úzkost byla hmatatelná.

Valentinino zotavení bylo pomalé a bolestivé. Vyvinula se jí infekce v místě operace a musela zůstat v nemocnici déle, než se očekávalo. Mezitím Jakub zůstával na JIP, bojoval o svůj život.

Dny se změnily v týdny a stres začal doléhat na všechny. Valentina byla přemožena vinou a strachem. Cítila se jako selhání jako matka ještě předtím, než měla šanci začít. Pavel, který byl vždy jejím opěrným bodem, se začal emocionálně vzdalovat.

Jednoho večera, když Valentina ležela ve své nemocniční posteli, Pavel vešel s vážným výrazem. „Musíme si promluvit,“ řekl tiše.

Valentině kleslo srdce. Věděla, co přijde, ale nebyla připravena to slyšet.

„Valentino,“ začal Pavel, „myslím si, že to nezvládneme. Nepotřebuješ dítě; nezvládneš to. Dej ho k adopci. Je to lepší pro všechny.“

Slzy stékaly po Valentině tváři, když poslouchala slova svého manžela. Cítila, jak se jí svět hroutí kolem ní. Chtěla křičet, bojovat za svého syna, ale byla příliš slabá—fyzicky i emocionálně.

Karla se snažila zasáhnout, ale Pavel byl neoblomný. Věřil, že dát Jakuba k adopci je nejlepší rozhodnutí pro jejich rodinu. Argumentoval tím, že nejsou vybaveni na to zvládnout dítě s potenciálními zdravotními problémy a že by bylo nespravedlivé vůči Jakubovi vyrůstat v tak stresujícím prostředí.

Valentina se cítila uvězněná. Milovala svého syna víc než cokoli jiného, ale nemohla popřít, že bojuje. Infekce ji nechala upoutanou na lůžko a nemohla ani držet Jakuba bez pomoci.

Po mnoha bezesných nocích a slzavých rozhovorech Valentina neochotně souhlasila s Pavlovým plánem. Kontaktovali adopční agenturu a začali srdcervoucí proces vzdání se svého syna.

Jakub byl umístěn do milující rodiny, která mu mohla poskytnout péči a pozornost, kterou potřeboval. Valentina a Pavel se vrátili domů s těžkými srdci plnými ztráty a lítosti.

Karla zůstala po Valentině boku a nabízela podporu a lásku, zatímco se snažila znovu postavit na nohy. Ale bolest ze ztráty Jakuba nikdy skutečně nezmizela. Valentina často přemýšlela o tom, co by mohlo být, kdyby věci dopadly jinak.