Jmenuji se Ivana a jsem matka tří dětí. Dlouhé roky jsem kojila svého syna Filipa, i když mi okolí dávalo jasně najevo, že je to zvláštní a možná i škodlivé. Dnes se dívám zpět a přemýšlím, co všechno jsem tím ovlivnila – a jestli jsem byla opravdu dobrá matka.
V ruchu a shonu českého života může tlak na plnění rodinných povinností zastínit osobní ambice. Příběh Jany je dojemným zkoumáním konfliktu mezi loajalitou k rodině a sledováním vlastních snů. Vyrůstala v malém městě se svým otcem a mladším bratrem, Jana vždy cítila tíhu odpovědnosti na svých bedrech. I když našla milujícího partnera, který ji povzbuzoval v jejích ambicích, Jana byla neustále rozpolcená mezi potřebami své rodiny a vlastními touhami. Toto je její cesta skrze složitosti lásky, povinnosti a obětí, které s nimi někdy přicházejí.
Žena se potýká s obtížným rozhodnutím poté, co její odcizená matka, která byla během jejího dětství emocionálně zanedbávající, požaduje finanční pomoc. Příběh zkoumá témata viny, povinnosti a nevyřešeného rodinného traumatu.
Dělilo je 5 let. Protože její mladší sestra byla vždy oblíbenkyní, veškerá vina a tresty padaly na jejich matku. Musela svou sestru milovat, starat se o ni a nikdy si nestěžovat.
Dědečkovo zdraví kolísá, někdy se zlepší natolik, že může žít samostatně celé měsíce, jen aby se opět zhoršilo. Během svých světlých chvil nás ohrožuje svým obrovským jměním.
Poslední tři měsíce mě bratr dohání k šílenství kvůli naší mámě. Po mrtvici trpí psychickými problémy, zapomíná mnoho věcí a péče o ni je velmi náročná. Chová se v podstatě jako malé dítě a já na to nemám sílu ani čas. Nejlepším řešením se zdá být nalezení domova důchodců.
Udělal jsem těžké rozhodnutí umístit svého otce do domova důchodců, kde by mohl dostat potřebnou péči. Moje rodina se však obrátila proti mně a obviňuje mě z toho, že jsem ho opustil. Věří, že přispívám k jeho úpadku, a kvůli mému rozhodnutí mě vyloučili. Jsem zlomený jejich soudem a rozkolem, který to způsobilo.
Náš vztah byl vždy komplikovaný. Moji rodiče byli už ve čtyřiceti, když jsem se narodil, a myslím, že ten věkový rozdíl si vybral svou daň. Jakmile jsem měl možnost odejít, udělal jsem to. Život s mými vrstevníky byl lákavější a nechtěl jsem být přítěží pro své stárnoucí rodiče. Nemohu říct, že bychom měli špatný vztah, naopak, vždy byla
„Nikdy jsem nedostala jasné vysvětlení,“ říká frustrovaná Marie. „Jen nějaké nesmysly o pocitu v břiše a jak bychom mu měli věřit. Nikdy jsem nečekala, že to takhle dopadne.“
Jde o to, že jsem prostě chtěla mít vnoučata! Více než to—vyžadovala jsem vnoučata! Ale teď nemohu ani vidět své vlastní dítě… Porodila jsem syna.
Jednoho večera jsem se vracel z práce, když jsem si všiml svého souseda sedícího na verandě, s tváří zalitou slzami. Středně starý muž, který zíral prázdně do dálky, neschopen skrýt svůj smutek. Bylo jasné, že se něco stalo. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci. Odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“
Impulzivní rozhodnutí nejsou výsadou žen; muži je dělají také. V tomto příběhu vyprávím o volbě, kterou jsem učinil a která vedla k nevratným následkům. Opustil jsem svou rodinu kvůli jiné ženě, jen abych si uvědomil, že to byla vážná chyba. Nyní mi zůstává jen lítost a žádný způsob, jak napravit to, co jsem zničil. Moji přátelé by to nepochopili, a tak se s tímto břemenem musím vypořádat sám.
