Eliška se svěřila na online fóru se svým emocionálním dilematem, zda ji k oltáři doprovodí její biologický otec nebo nevlastní otec, který ji vychoval. Komunita nabídla různé pohledy na její srdečné dilema.
Otec dvou dětí se rozhodl zabránit dědečkovi svých dvojčat ve stycích s nimi po smrti jejich matky kvůli jeho historii násilného chování. Zatímco někteří členové rodiny to považovali za příliš přísné, on věřil, že chrání své děti.
Jako důchodkyně je pro mě klíčové držet se měsíčního rozpočtu. Nemohu si dovolit utrácet příliš mnoho, vzhledem k výši důchodů, a ráda bych měla úspory na léky a nečekané výdaje. Na tento životní styl jsem si zvykla a nerada utrácím hodně, zejména hotovost. Ale někdy musíme přesto utrácet. Na
Všechno se zdálo být v pořádku, dokud jsme se nerozhodli udělat dobrý skutek. Samozřejmě to skončilo špatně pro mě i mého manžela. Honza se pohádal se svým bratrem a rodiči, a moje tchyně mě nyní vidí jako nejhorší a nejvíce vypočítavou osobu. Už nikdy nebudu míchat rodinu s podnikáním! Máme dva byty, a jeden je
Můj vztah s mámou byl jiný než u většiny lidí. Narodil jsem se, když bylo mým rodičům přes čtyřicet, a tento věkový rozdíl zanechal své stopy. Přestěhovat ji k sobě se zdálo jako správné rozhodnutí, ale rychle se ukázalo, že to byla chyba.
Nezáleželo jí na tom, čím se chlubila; nejdůležitější bylo cítit se jako královna. Tato žena byla přesvědčena, že je nejlepší hostitelka, kuchařka, žena a pracovnice.
Je důležité, aby ženy udržovaly svou identitu a neztrácely se pouze v rolích matky a pečovatelky. Zanedbávání vlastních potřeb může vést k hluboké nešťastnosti, jak ilustruje příběh tchyně, která deset let věnovala požadavkům své snachy.
Byl jsem si jistý, že nezestárnu sám, ale mýlil jsem se. Nyní se zdá, že mě nikdo nepotřebuje. Přestože žijeme ve stejném městě, vidíme se jen zřídka. Vždycky jsem si myslel, že v mých pozdních letech mi někdo podá sklenici vody.
„Ve svých 67 letech žiji sama a snažím se přesvědčit své děti, aby mi dovolily se k nim nastěhovat, ale odmítají. Jak se vyrovnat s osamělostí, která mě pohlcuje? Ve velkých městech, kde se na každém kroku setkáváte s neznámými tvářemi, se pocit izolace, zejména u starších lidí, jen prohlubuje.“
Všechny potíže nám přinášely radost, protože jsme dlouho snili o vlastním malém domově. Během měsíce jsme vyřešili všechny detaily s našimi osobními účty, zřídili internet a kabelovou televizi, ale ne všechno se vyvíjelo podle plánu.
„Podívejte se na toho psa! Konečně mám psa!“ zvolal Jakub, když běhal po sousedství se svým novým mazlíčkem. „To si děláš srandu?“ odpověděla Zuzana v nevěřícnosti.
Mělo to být jednoduché rodinné gesto, ale jak brzy zjistí Magdaléna, pozvat k bydlení manželovu sestřenici Viktorii, zatímco studuje na nedaleké vysoké škole, může zatížit víc než jen jejich životní prostor.
