Jmenuji se Tomáš a nikdy bych nevěřil, že se naše rodina rozpadne kvůli bytu. Když dcera Klára přišla s tím, že chce zůstat doma, protože si nemůže dovolit vlastní bydlení, začalo peklo. Přestože jsme ji milovali, naše představy o budoucnosti byly úplně jiné.
Myslela jsem, že po šedesátce konečně začnu žít pro sebe, ale návrat dcery po rozvodu všechno změnil. Místo klidných rán jsem se stala chůvou, kuchařkou a bankomatem, a láska k rodině se proměnila v tiché nespokojenství. Teprve když jsem si uvědomila, kolik jsem sama sebe ztratila, rozhodla jsem se promluvit.
Jmenuji se Ivana a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset volit mezi vlastní budoucností a pomocí sestře. Když se moje sestra Anna rozvedla a zůstala bez domova i peněz, musela jsem odložit své sny a stát se její oporou. Toto je příběh o oběti, rodinné lásce a otázkách, které nás nutí přehodnotit, co znamená být rodina.
Na Zelený čtvrtek minulého roku jsem zažila něco, co navždy změnilo můj vztah s mámou i celou rodinou. Dlouho mi nikdo nevěřil, až nakonec máma našla odvahu stát při mně. Tohle je příběh o strachu, osamění a boji za důvěru těch, které miluji.
V sobotu večer mi dcera řekla, abych nikomu neříkala, že bydlím u ní. Ta slova mě zasáhla jako blesk a cítila jsem se jako vetřelec ve vlastní rodině. Příběh o bolesti, rodinných tajemstvích a hledání ztracené důstojnosti.
Jmenuji se Petra a celý život mě pronásleduje stín mého staršího bratra Tomáše, který i ve svých třiačtyřiceti letech stále bydlí s naší mámou. Každý rozhovor s mámou se točí kolem jeho samoty, ale nikdy si nepřipustí, že by na tom mohla mít svůj podíl. Když se snažím otevřít tohle téma, vždycky ho rychle zamete pod koberec – a já zůstávám s pocitem, že jsme všichni uvězněni v kruhu mlčení a nevyřčených výčitek.
Od dětství jsem žila ve stínu svého bratra, pod tíhou rodinných očekávání a zákazů. Otec mi zakázal mít vlastní děti, dokud budou synovci malí, ze strachu, že by se rodina rozpadla. Příběh o vině, touze a zoufalé snaze najít vlastní cestu.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že se můj vlastní táta rozhodne žít na můj účet, když jsem sama na mateřské. Místo podpory mi přidal další břemeno, a já se musím rozhodnout, jestli budu dál mlčet, nebo konečně řeknu dost. Příběh o tom, jak se rodinná pouta mohou stát okovy a kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním.
Jednoho horkého červencového dne mi děti zavolaly, že chtějí domů od babičky dřív. Co mělo být klidné léto, se změnilo v bolestivé odhalování starých křivd mezi mnou a mojí mámou. Musela jsem se postavit svým strachům, pochopit své děti a konečně si přiznat pravdu o naší rodině.
Jsem Jana a stojím na prahu zhroucení. Musím se rozhodnout mezi péčí o svou nemocnou matku a pomocí své tetě, která zůstala sama v rozpadajícím se domě. Každý den mě sžírá pocit viny, strachu a bezmoci, protože vím, že ať udělám cokoli, někdo zůstane zraněný.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že obyčejná polévka může rozbít rodinnou pohodu. Všechno začalo, když jsem zaslechla svou tchyni, paní Květoslavu, jak sousedce šeptá, že neumím ani uvařit čaj, natož oběd pro jejího syna. Od té chvíle se změnil nejen můj vztah ke kuchyni, ale i k sobě samé.
Jednoho dne jsem zaslechla, jak moje dcera říká vnoučkovi, že mě možná dají do domova důchodců. Ta věta mě zasáhla jako blesk a od té chvíle jsem začala bojovat o své místo v rodině. V příběhu popisuji bolest, strach i naději, které prožívám, když mám pocit, že už nejsem potřebná.
