Jmenuji se Lucie a ve dvaadvaceti letech se stále nedokážu smířit s tím, že jsem byla katalyzátorem rozvodu svých rodičů. V sedmnácti jsem si myslela, že svým činem zachraňuji naši rodinu před neustálými hádkami, ale místo toho jsem všechno zhoršila. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem měla právo zasahovat a jestli by naše rodina mohla být ještě pohromadě, kdybych tehdy mlčela.
Třicet let manželství jsme s manželem Petrem chtěli oslavit v kruhu rodiny, ale naše děti, Jana a Ondřej, se rozhodly nepřijít. V ten večer jsem si bolestně uvědomila, jak moc jsme se od sebe vzdálili a jak těžké je najít cestu zpět. Přemýšlím, kde jsme udělali chybu a jestli je ještě možné napravit to, co se mezi námi ztratilo.
Celý život jsem dřel, abychom s manželkou Janou mohli žít důstojně a dát našim synům, Tomášovi a Davidovi, všechno, co jsme sami neměli. Nikdy by mě nenapadlo, že právě oni se nás jednou pokusí připravit o střechu nad hlavou. Tento příběh je o bolesti, zklamání, ale i o síle postavit se vlastní rodině a najít v sobě odvahu žít dál.
